Můra k pohledání

Přináším pár obrazů, jak je už asi zvykem. Dnes to zkusím trochu propojit – schválně říkám, že se o tom pokusím – za výsledek neručím.

Existují lidé, kteří mě dokáží děsit bez zjevné příčiny. Jen tím, jak vypadají, mluví nebo jen abstraktně působí. Vzpomínám si na jednu slečnu. Věk? Asi šestadvacet. Sedí na židli u katedry. Má nepřirozeně bílou pleť, takovou jsem ještě nikdy neviděla. Šedou. Velké hnědé oči, které nehřejí, spíš jsou jako hlína, takže když se na mě zadívá, mám pocit, že stojím na dně vykopaného hrobu a z jejích očí se na mě hrne hlína a já vím, že mě to udusí. Má nenápadné rty. Když mluví, slova dávají smysl, ale nejdou dohromady s jejím výrazem. Vůbec nehýbe horním rtem, jen ji trochu škube spodní ret, když vyslovuje znělou hlásku. Mimika není. Řeč těla není. Chvíli na točivé židli pohybovala pánví jako malá holčička, která se nudí při čekání na rodiče. Ale už nic. Ani se nehne. Tělo strnulé. Podává knihu, čekala jsem zavrzání pantů, ale kupodivu nic. Ten horní ret se ne a ne pohnout. Sklouznou mi oči k celku. Má docela pěknou postavu, ale je oblečená jako stará panna (pokrytecky se usměju). Marnivá asi nebude. Je jako vosková figurína. Prototyp učitelky z katolické školy? „Tak už to ukončíme,“ vstává a stále nehýbe horním rtem.

Tři dny milosti

Pondělní ráno bylo příjemné, káva, pár stránek, pár sušenek a nerušené chvíle na cestách,  plochách chodníků a židlích učeben, které pro jednou zahodily svou surovost hladily ledovou bělostí stěn čekající, dokud nepřišla jejich hodina.

Úterý bylo jarně podzimní, plné světla a tepla, lidského tepla, které přicházelo v nepravidelných intervalech, hodinky se s každou další hodinou opožďovaly o dalších pět minut, takže to vypadalo, že noc bude o hodinu delší, o hodinu krásnější.

Obloha se přiblížila k nebi, tmavá oblaka cákala stíny jako špatný malíř barvu, vzduch byl podivně čistý, podivně lehký, když bral listí a házel ho pod nohy, zastavit kroky ale není možné, pokud samy nechtějí, pokud chtějí jít.

Hlava se točí, čas sžírá čokoládové hoblinky čtvrtečního dortu, který nikdo jiný nejí, protože všichni jen stojí, ptají se na doktora, ptají se na pocity, na bolest, na požadavky, které jsou vyřčeny, ale nikdy nebudou splněny.

Páteční den pomalu ukapává, zvláštní ticho jako předzvěst výkřiku, který nikdo nebude moct slyšet, protože nikdo mu nechce udělat radost a pronést ho hlasitě, z plných, přeplněných plic, což hraje do karet spícím sestřičkám noční směny.

Bledost stěny srovnatelná s bledostí tváře, pokřivená morálka následována stejně pokřiveným úsměvem, slovy útěchy, kterým by nevěřilo ani dítě, protože ta výjimečná návštěva, stojící opodál shrbená v rohu, kroutí hlavou.

Nikdo už nechodí, nikdo se neptá, všichni respektují nedělní klid a chvilku poezie odbudou si volnými verši do telefonu, když hlásí, jaká je situace, že pořád spí a nechce se probrat, aby odkýval přání k brzkému uzdravení.

Pondělí probouzí ruch, probouzí návštěvní hodiny, což je stejně jen další znamení pomíjivosti, když na vyřčení posledního přání má každý jen pět hodin, z čehož má společnost jen dvě,  a pokud si zrovna nevzpomene – jeho problém.

S kamenným výrazem čekají zkamenělí lidé, kteří možná kdysi dokázali i doufat, ale teď jen zírají na monitor srdeční funkce, je záhadou, co bije, když tohle srdce už dávno přestalo bít a jen ťapkalo nesměle k kmotřičce Smrti.

Případ upřímné Sáry (2)

Soudní systém je dost nevyvážený, co se rozsudků týče. Vyneseno může být jen vinen nebo nevinen, jako by mezi tím byla nějaká propast. Černá nebo bílá. Panna nebo orel. Žádný mezistupeň. Jen nevina, nebo mnoho podob viny. Můžete být vinni ze zabité z nedbalosti, ne nevinni z úmyslného zabití.

Nad těmihle věcmi Sára v posledních dnech často přemýšlela. Začala si uvědomovat, že je pravděpodobnější, že uslyší rozsudek, který se ji nebude líbit. Protože druhů viny je mnohem více než neviny. O to víc ji bylo jasné, že se celou dobu procesu bude muset tvářit jako naivní žena, která se jen dostala do prekérní situace.

„Jde jen o zvláštní... velmi zvláštní shodu nešťastných náhod. Vždyť jsem nic neprovedla.“ říkala si ráno přes zrcadlem a zkoušela se při tom tvářit vyděšeně a zoufale. „Nic jsem neprovedla. Vážně!“ řekla trochu zoufaleji. „Měla jsem si odbarvit vlasy, abych mohla hrát blbou bloncku,“ řekla svým běžným hlasem.

Žebyobrazy

Filozofická fakulta nowdays. Plno lidí. Prváky jde rozeznat jednoduše – mají ten hloupý naděje plný výraz. Oči zvědavě těkají a snaží se nějak pozřít celý ten obraz uspěchaných mazáků se zády staženými k zemi kvůli tašce plné knížek ze tří různých knihoven. Snaží si to zapamatovat – kdo ví, jak dlouho tady budou. Jsou vyděšení a fascinovaní zároveň. Po jisté době je to přejde. Budou to místo milovat a nenávidět. Nebudou spát. Kafe pít po litrech. Nosit si hipstersky jídlo v krabičkách. Budu uvažovat, co se s nimi stane, jestli nedají předmět, který budou opakovat, a vyhodí je. Snaží se najít si spojence, což končí ve chvíli, kdy se na mě při prezenci otočí prvák a pronese "Já myslel, že jsi Míša," a já mám šílenou chuť se zasmát: "Vypadám snad jako Míša?"

Vrána

Tohle je trochu starší věc... nicméně minulost by se asi taky měla počítat

V tmavém pokoji

zabedníme všechno co se dá

jen ignorant se spokojí

s tím, co se nedělá.

Bez jídla, bez pití

nechtít opustit svůj svět

lidi se nasytí

a hodí tě dolů zpět.

Dívám se okolo a nikoho nepoznávám,

už není rozdíl jestli bojuju nebo se vzdávám.

Jak jsem se tady dostala?
Nevím kde jsem!
Nevím kde jsem.

Případ upřímné Sáry

S větším sebevědomím se dá všechno uhrát, říkala si, když si uvědomila, že dělá vlastně něco úplně jiného než ostatní. Že tady nesedí jen tak pro účast a zážitek. Nadechla se a začala si v duchu opakovat, že je sebevědomá, vtipná a krásná a sebevědomá a nic ji neskolí. Druhá část jejího vědomí se modlila, aby sugesce fungovala.

Úplně si uměla představit, jak se budou tvářit všichni ti lidi, co sedí za ní.

Povýšeně.

Pobaveně.

Opovržlivě.

Pofidérně.

Posraně a všemi dalšími příslovečnými určeními způsobu s negativním významem a předponou po-.

Krvácení

...popravdě ani neví, jak mě ten název napadl. Nebude to nijak tématické.

Už to zase začalo. Po dvou dnech semestru mě málem sklátila nemoc, třikrát mě málem sklátilo překvapení (negativní i pozitivní). Klácení – tak jsem to měla pojmenovat.

Kolikrát vás za poslední týden napadlo, že něco nemá smysl? Že sami nemáte smysl. Že jste úplně bez pointy – jako káva bez kofeinu (tohle mě napadlo v hodině literární kritiky, docela dobré, ne?). Mimo. A ne tím žlutým, rádoby milým (a nechutně tupým) způsobem. Kdy si prostě říkáte, že jen jste.

Time managemet (konec)

jako všechno špatné, i tohle má svůj konec...

5.

Celých deset let jsem se tomu snažil nějak utéct. Žít jako by se nic nestalo.

Dostudoval jsem a začal učit literaturu na střední škole. Dodělával jsem si doktorát, abych mohl učit na vysoké. Vlastně za ten cíl vděčím své ženě. To ona mě na to nějak navedla... své nadšení nějak převedla na mě a už to bylo. Učím. Ona v řádném doktorském studiu učí na střední, na vysoké a pomáhá psát lingvistické knihy. „a kolektiv“ je sice nicotná fráze, alespoň otevření jde na úvodní straně vidět její jméno.

Abych se zbavil pocitu viny, četl jsem. Utíkal jsem do dob Francouzské revoluce, na pouť přes Ameriku, lovil jsem velryby a umíral touhou po malé Dolores. Ale očividně nejsem dobrý běžec. Jsem spíš sprinter než maratonec.

Time management (3. část)

3.

Další tři roky ležely cibule na dně zásuvky. Zapomněl jsem, že existují a dál jsem zaspával, nestíhal a opisoval bez využití zakázaných prostředků. Spodní zásuvka byla passé.

Najednou jsem se  ocitl na vysoké škole. Byla to úžasná doba plná vysedávání po kavárnách, uměleckých akcí, přednášek ale také seminárních prací. A já vždy dělal vše na poslední chvíli. Pohromou byla ročníková práce, kterou jsem odkládal a najednou mi profesor napsal, že do konce týdne chce alespoň polovinu... takže asi deset stran. Byla středa. A nešlo si to jen tak vycucat z prstu nebo to složit z knih v knihovně. Chtělo to poctivou práci.

Seděl jsem tři hodiny nad materiály a chtělo se mi brečet.

Najednou přišlo vnuknutí.

Hodinky.

Zase jsem to udělal. Byl pátek večer a já udělal cvak a vše se zastavilo. Po uplynutí dne, který trval neskutečných čtyřicet osm hodin, jsem měl hotovo.

Time management (2. část)

2.

Bylo pár týdnů po tom incidentu se sousedem, ve škole jsme dostali úkol, abychom si přinesli do školy nějaký svůj poklad, že ho budeme v češtině popisovat, hned jsem si vzpomněl na stříbrné cibule, které zatím zapomenuty odpočívaly pod mou postelí.

Když jsem přišel domů, vytáhl jsem  je na světlo a poprvé si je pořádně prohlédl. Byly krásné. Byl na nich vyryt nějaký vzor – jako prales kytek, ozubených koleček a lián, zkrátka divočina, která skrývá nějakou šelmu, monstrum – zdálo se mi to fascinující, ty křížící se čáry, které něco tvoří. Nahoře měly kolečko, po straně další dvě. Zalitoval jsem, že k nim nemám řetízek. Ciferník byl docela obyčejný. Kdysi bílý, nyní už zežloutlý, s římskými číslicemi. Dokola obíhaly tři ručičky (tři ručičky jako tři členové mé rodiny – myslel jsem si, že to musí být osud).

Time management

Říká se, že každý člověk má své tajemství. Ať už je to závislost, fobie, mindrák, skutečnost, že jste o panictví přišli až ve třiadvaceti... u mě je to čisté tajemství. Něco, o čem se nemluví, by to protože nikoho ani nenapadlo.

Jsem sériový vrah. Tedy ještě ne, ale stanu se jím... podle BBC zbývá maximálně týden, než lidská hloupost (ano, naivně věřím, že hloupost více lidí, ne jen má), zahubí miliony lidí. Po měsících všudypřítomné paniky to všechny přešlo. Nemůžete bojovat, když váš nepřítel nemá viditelnou a hmatatelnou podobu. Teda má – mě – ale o tom nikdo neví.

Přišel čas, abych konečně šel s pravdou ven. Po skoro osmnácti letech. Dnes mám poprvé (a zároveň naposledy) odvahu povědět svůj životní příběh. Možná je to spíš zbabělost. Žít s tajemstvím je lehké, zemřít s ním ne.

Ale abyste pochopili všechny mé popudy a důvody, budu muset začít hezky od začátku...

Pohádka

Povím vám pohádku

o zuřivém klaunovi,

co měl rád smích.

Sic byl tady nový

jídal salám a líh.

Býval to fešák

– za dob slávy – 

dnes jenom věšák

na maškarády.

Klaun a král pitek

je jenom pro smích

jak v očích dítek

tak druhů svých.

Smutný byl více

každým dnem

vykouřil si plíce

opojným snem.

Úzkostí výslovnou 

spálil most

vedoucí rovnou

přes zbabělost.

Přemožen odvahou

a houbou v dlani

teď smývá snahou

potupné hraní.

Přemožen radostí

že všichni zhynem

pozbyde starostí

stane se mimem.

Zasněná (konec)

Posadila se na postel a civěla před sebe. Nedokázala udržet slzy (ačkoli jindy by se za to nenáviděla, protože pětapadesátiletá žena nemá plakat, ta se má jen smět).

Notnou chvíli takhle seděla – s hlavou v dlaních, protivně chladné slzy je lechtaly, když ji tekly od zápěstí k loktu, řasenka se ji stírala, takže měla na rukou tenké černé linky jako notovou osnovu.

Najednou se napřímila. Byla rozhodnutá bojovat. Najít alespoň jediný důkaz o existenci může, kterého si vzala a s kterým prožila nejlepší část svého života.

Otevřela svou šatní skříň a zadívala se na krabice, které se ukrývaly na dně. Chvíli pátrala očima, pak vyňala hnědou papírovou krabici od bot, posadila se a  položila ji před sebe na podlahu.

Zaváhala.

Tady do té krabice jsem si schovala naše dopisy. První dopis, který mi psal v roce osmdesát dva. Psal, že mě viděl v kavárně a jelikož se přátelí s mým spolužákem ze základní školy, dostal se k mojí adrese. „Nechtěla byste si se mnou vyrazit do biografu? Nebo do divadla?“ Měla jsem tajného ctitele, to byl úžasný pocit. A byly tam dopisy z dalších let. Dopis... začervenala se, který mi psal po naší první společné noci. Po mé první noci. Pamatuju si pár veršů z té básničky,, kterou mi tehdy napsal:

Zasněná (pokrajuču)

Posadila se ke stolu a civěla před sebe.

Co měla dělat?

Nikdy ji nenapadlo, že se něco takového může stát. Že někdo mže beze stopy zmizet. Měla vymyšlené scénáře pro případ nevěry, povodní, přepadení i infarktu, ale nikdy nepomyslela na zmizení manžela. Nebo na jeho smrt. Byla si jistá, že zemře dříve než on.

Vzpřímila se. Zbytek jejího smyslu pro povinnost ji připomenul, že by měla jít do práce. Jakkoli to působilo zvláštně nebo nelogicky, šla.

Ani nevěděla jak se ocitla u fakulty, na které učila, a u své kanceláře. Kabinetu. Oázy vědomí. Hledala správný klíč, nervózně šoupala pravou nohou, pak klíč zasunula do zámku a bezděčně se zahleděla na jmenovku.

Strnula.

Chvíli jen zírala, jako by ji ne a ne dojít, co je špatně. Najednou to udeřilo jako blesk z čistého nebe. Na jmenovce bylo napsáno její dívčí příjmení. Mužovo příjmení, které hrdě přijala druhého dubna čtyřiatřicet let zpátky, zmizelo.

protože není září.

Míhání světla

Míhání světa

Neškodná špína

Neškodná vina

Čekání na konečnou

Čekání na netečnou

Prohra i vítězství

Prohra - ne neštěstí

Zasněná

Most lidského vědomí spojuje břeh snění a něčeho, čemu říkáme realita. Každou noc, nezávisle na naší vůli, ten most překračujeme nebo se po něm alespoň nesměle pohybujeme. Záleží na naší odvaze.

Žena, o které se chystám mluvit, na ten most každou noc vcházela, přecházela po něm na vedlejší břeh a s probuzením opět utíkala na druhou stranu. Milovala sny, protože nikdy dopředu nevěděla, co ji čeká. Prožívala v nich nejrůznější věci, užívala si nekonečné spektrum pocitů a nálad (nekonečné oproti tomu, co známe z reality). Žádný sen ji nepřišel příliš děsivý nebo šílený. Ustanovila si tedy pevný režim, aby každý den mohla ve svém úžasném světě snů trávit každý den osm hodin. Osm hodin neskutečných zážitků, setkání a bláznivin.

Ráno, o kterém se chystám mluvit, bylo ale záludnější než všechny její sny. Nečekaly ji zde žádné nadpřirozené bytosti, daleké krajiny ani její oblíbení (již mrtví) herci či spisovatelé. Nečekalo ji nic podstatného. Podstatné bylo to, co ji nečekalo. 

Vyznání

Musím se k něčemu doznat. Vyznat. Vyzpovídat.

Stále vzpomínám na tu jednu. Vždy si říkám, že je to naposledy a že jsem z ní vyléčený. Častokrát mi ji ale připomene nějaká maličkost... kaštanové vlasy nějaké slečny na ulici, balkonek na jednom domě u náměstí (sochy žen, které ho rámují mají stejně dokonalé ňadra jako ona. Tolikrát jsem toužil na tom balkonku stát, kouřit ranní cigaretu, pít kávu a jen tak bezděčně si na ty ňadra sáhnout. Myslím, že by nebyly tak chladné jako ona.), opadávající javory, psí lejno uprostřed chodníku... zkrátka je toho hodně.

Noční békání

Díval jsem se do stropu už půl hodiny. Zkoušel jsem myslet na hezké věci. Na teplé jaro (které se konečně uráčilo dorazit), na úsměvy žen na ulici (úsměv krásné neznámé vždycky potěší), na kritizování lidí a východ slunce.

Začal  jsem počítat ovečky, protože to prý pomáhá, ale u po padesátá třetí ovečka mě to přestalo bavit – jak se říká, počítal jsem ovečky do tří a usnul jsem. Do tří do rána, samozřejmě. Aby to bylo zajímavější, začal jsem odznova a trochu jsem si to pozměnil...

První ovečka, kulhá na pravou zadní nohu, protože ji před třemi měsíci, týdnem a šesti dny šťouchla ovečka číslo čtyřicet osm a ona spadla nožkou přímo na kamenné dláždění a od té doby se pořádně nepostavila. Krmícímu pánovi to nepoví, nemocné ovečky totiž častokrát odvede pryč a ony se pak nikdy nevrátí. Ani staré ovce už mu nevěří, nebude ani ona.

Obrazy

- uvažovala jsem, co má za smysl psát si nějaké obrazy... nějaké detaily... A víte co? Nemá to smysl a právě proto to budu psát. Ze cviku, pro pocit, pro metafory a metonymie. Fight for this...

Běžec -

člověk běžící lesíkem. Černý oděv přisátý na tělo jako druhá kůže. Kontroluje si dech, protože mu to vždy dělalo problémy a jeho vlastní paranoia ho nutí, aby si stále opakoval, že se musí nadechovat nosem. Výdech ideálně ústy. Nádech nose. Nezaměnit to. Nádech ústy je klacek přes cestu, jedovatý had, který vylezl po období chladu, aby se vyhřál n slunci. Silné nohy se střídají, lýtka napínají, ruce mu pomáhají dopředu jako plavci. Proplouvá světem - cesta se změnila v potok a on plave, kope nohama, nádech nad hladinou, výdech pod chladinu. Ano, vzduch je stejně teplý jako pomyslná voda, jednoho by to mohlo zmást. Nevnímá svět. A proč by taky měl. Stromy jsou ještě holé, jde slyšet jen zlovětný hvizdot ve větvích. Zpívající ptáci jsou daleko, někde, kde na ně přímo světí. Nejzajímavější je cesta. Jednotlivé klacíky. Okolo něho není nic. I kdyby na přilehlém paloučku zrovna souložili milenci, nebylo to dúležitější než nádech nosem a výdech...

V obrazech

Obraz první - slečna, má něco přes dvacet, hubená (i když to kamufluje tlustým svetrem), normální výška, pokus o vytvoření nedbalé elegance, ale zůstává se pouze u nedbalé. Smotané vlasy, jak to dělávají ženy, když jdou vařit. Pleť, která si zoufale žádá pozornost, ale slečna ji úspěšně ignoruje. Oční linky, nedá se říct nic jiného, než jen to slovo "nedbalé". Kostrbaté a nedotažené. Iritující. Když už jsem chtěla odtrhnout oči (stalkery nemá nikdo rád), všimla jsem rtěnky na zubech. V hlavě myšlenky o nedbalosti, (ne)schopnosti a přetvářce.

třiadvacátého

Od mého posledního příspěvku uplynul skoro měsíc. Nejspíš se sluší dát na vědomí, že stále žiju.
Přála bych si, abych mohla říct, co důležitého se za poslední měsíc stalo. Ale ups...

Moje první veřejné čtení - bylo to fajn. Stále mám trochu smíšené pocity, uvažuju nad spoustou věcí, ale žádnou z nech zatím neumím pořádně napsat. Vypsat. Velké myšlenky přicházejí se smrtí autora.

Týden proležený s horečkami.

150221

Neumí se oblékat.
Je to pózer.
Spalovna je koncentrák
pro orgány.
Marnost některých lidí je
zarážející. Člověk by nevěřil,
že i takovým lidem kdysi říkal
přátelé. Svatí ti vyvolení,
které vždy vidíte rádi. Zlatí
oni zmínění pózeři, na kterých
se smějete.
Marnost, frigidita, normálnost a
homo + creep + cyklon.
Krásná session!
Love my tonks

...Viktor

Je ráno.

Seděl u topení. Byl únor, venku mrzlo a tak se jeho byt před noc proměnil v obrovskou ledničku. Topení se začínalo zahřívat, ale to on ještě necítil. Seděl na podlaze s pokrčenýma nohama. Mezi hrudí a nohama svíral v dlaních v rukavicích hrnek s kávou. I přes to, že byl navlečený – dokonce měl na nohou boty – mu byla zima. Trochu se třásl. Málem si kávou polil oblíbenou mikinu. Od úst mu stoupal bílý dým.

Konečně. Ucítil na zádech, že topení začalo vydávat tolik žádoucí teplo.

Oči mu zbloudily na kalendář na stěně.  Zauvažoval, který je den.

Pátek? Blbost. Středa. Jo! Středa... čtrnáctého. Ty vole. Valentýn. Už zase? Usrknul tekutinu z hrnku a opřel hlavu o topení. Dejme si minutu ticha za všechny panenské blány, které dnes vezmou za své pod náporem všech těch ču*áků. A sám se zasmál svému dvojsmyslnému vtipu. Protože je Valentýn! Hurá!

Lazebník (konec)

Eskien zamkl svou dceru do pokoje na celý den. Odemkl ji až před večeří, kdy spolu všichni v tichosti pojedli. Nikdo se nechtěl bavit o událostech toho dne. Eskien se po očku díval na dceru, jestli se nechystá bodnout do živého a zeptat se, jak to s Vashem vypadá. Nedej Dea, kdyby ho chtěla zase obhajovat. Když dojedla, popřála rodičům krásné sny a odešla poslušně do svého pokoje.

Počkala, až na město padne největší tma a potichu vyklouzla z pokoje. Prošla kolem spících stráží, kolem ložnice rodičů a vydala se nejkratší cestou ke stájím. Byla rozhodnutá dostat Vasheho z vězení. Jako malá se naučila, jak zacházet s Darky, měla tedy všechny potřebné znalosti a prostředky k tomu, aby jej dostala z vězení (což by se svedlo na božského Dea). Pak by ho vysadila u jeho domu, rozloučili by se a on by mohl se svou matkou a sestrou uniknout. Třeba do světa lidí, podle obchodníků, kteří přijížděli až do Východního města, to tam sice není krásnější, ale dá se tam lehko schovat. A pokud máte talent, dá se tam prý i zbohatnout. Jednoho dne by se pro ni třeba vrátil. Odvezl by si ji. Oženil se za ni. Věděla ale, že ještě nemá důvod k radosti. To nejtěžší ji ještě čeká.

Lazebník (5. kousek)

(předposlední kousek)

Druhý den ráno, dříve než sousedům zakokrhal dvouhlavý kohout, se s praskotem otevřely dveře do Vasheovy komory a dva muži městské stráže ho vytáhli z postele a vlekli ho před dům. Hluk probudil i jeho matku a sestru, které jen zděšeně sledovaly, jak mu svazují ruce a nohy, vysazují ho na Darka a letí s ním někam pryč. Jeden ze strážců ještě ženám oznámil, že Vashe byl zatčen. „Obžaloby budou přečteny dnes před polednem na radnici.“ Poté odletěl.

Když Vasheho vytáhli z tmavé kobky ve sklepení radnice na světlo světa, netušil, kolik času ve tmě strávil, co se děje ani co se dít bude. Stále měl svázané ruce. Stál v malé místnosti, která byla využívána jako soudní síň. Na dřevěných lavicích před ním sedělo skoro celé město. Viděl mezi nimi svou matku, sestru, Estii, Rievinu matku, popravčího i rolníky a mlynáře. Za ním za stolem seděli představitelé města, nemohl se ale příliš ohlížet, protože strážní stojící po jeho bocích ho otáčeli stále čelem k davu.

Stať

Na světě existuje celá řada zajímavých lidí. Lidí, jejichž příběh dokáže veřejnost uchvátit, pobavit, zdrtit nebo dojmout. Do té řady lidí patří naprostá většina osazenstva divadla (nebo spíš kina) zvaného Planeta Zem. Osudy tak, jak byly napsány nebo se nahodile odehrály (vyberte si laskavě sami) jsou zajímavé. I když... Nejsou zajímavé vůbec, nebudeme si lhát.
    Každý jeden cestující v MHD, článek fronty na kávu a dokonce i ten žebrák s jednou nohou číhající na soucit někde na ulici má svůj jedinečný příběh (žebrající ho má nejspíš nejzajímavější). Co myslíte, dojal by vás? Nebo snad pobavil, cyniku? Nebo vás nechal chladným (to je na mou osobu)?

Čekáme obrovské a silné příběhy. Toužíme po spalujících vášních milenců, kteří na konci umírají v náručí jeden druhého nebo spolu utíkají vstříc východu slunce. Nepochopený jedinec páchá sebevraždu v moment, kdy je jeho vysvobození (ehm.. láska?) za dveřmi. Padouch je bez milosti potrestán. Policie zesměšněna. Zloděj, který svým jednáním sleduje vyšší cíle, dostal svému a je na útěku a všichni v kině jsou rádi, že mu to prošlo, protože byl ukázán jako klaďas a ti chudáci mafiáni (jejichž miliony se vezou v tašce na sedadle spolujezdce černého fordu někam na jih) byli vylíčeni jako bezcitné krvelačné bestie.

Neomrzelo se vám to? Stále dokola opakující se patos. Velké gesta a velké činy a velká slova. Ukázka života jako něčeho dokonalého. Dokonalost je nereálná. Nudná. Předvídatelná. Nebo jsem jen obdařeni šestým smyslem a víme, jak to dopředu dopadne. Na závěr stejně přichází to poetické The End. 

Ano, kritizovat je lehké. Budiž mi útěchou, že kritizuji čtenáře. A taky spisovatele... tedy ne pravé spisovatele, jen ty, kteří se za ně považují. A tyhle básníky... primitivní rýmy a velké kecy o umění. Nechci být nefér, ale... Opět jedno velké ale jako rudé razítko na propouštěcích papírech. Přiznej si, čitateli, ... nebo na to raději kašli, nebudeme si kazit tak krásný večer plný zimy, sněhu, chmurů s zmuchlaných dvakrát použitých papírových kapesníčků. 

Vždyť k čemu to je? K čemu to vždycky bylo. Povyšování se, aby banda darmošlapů a pochlebovačů souhlasně kývala hlavami. Nadějné vyhlídky, přičemž všichni víme, jak to dopadá. Radost ze života.Vyplácat ze sebe poezii ztýrané duše (copyright Mr. Mosquito) a pak zvednout hlavu a jít "hrdě" dál.

Lazebník (4. kousek)

Mezitím se na radnici sešla rada města. Pět mužů v hnědých úborech s vyšitým červeným motýlem na srdci. Seděli ve velké místnosti, jejíž stěny byly vyzdobeny portréty uznávaných radních z dávných dob a policemi s těžkými, v kůži vázanými, knihami o právu. V čele stolu seděl Eskien, protože byl nejstarší člen a tudíž nejváženější.

„Pánové, dnes jsem lazebníkovi oznámil, že jeho služby už nebudou potřebné. Bohužel u toho bylo i pár občanů... projevili nesouhlas. Občany můžeme přesvědčit jednoduchým proslovem, to by si mohl vzít na starost pan Dhara.“ Tlustý muž se šedivým knírem souhlasně pokynul hlavou. „Výborně. Větší starost mi ale, drazí přátelé, dělá sám Vashe. Není hloupý. Mezi občany je oblíbený, mohl by je tedy jednoduše přesvědčit, ať dál posílají po řece. A to my nesmíme dopustit.“

Lazebník (3. kousek)

Druhý den ráno ho probudilo kokrhání dvouhlavého kohouta, kterého jejich sousedé vyměnili s projíždějícími trpaslíky za dva bochníky chleba a sklenku medu. Jeho matka u plotny vyvařovala kaštanové květy, zatímco Kara spala opodál opřená o svého psa.

Vashe před domem vzal otep březových větví a začal z něj pomocí konopných provazů a staré látky dělat máry. Zabralo mu to slabou půl hodinku, protože chystal máry už v době, kdy lazebníkem byl jeho otec. Tenkrát řádila slubská horečka a bylo nutné zbavovat se těl rychleji.  Pamatoval si, kde co přichytit, poznal, která větev je dost silná, aby tělo udržela. Proutím máry vypletl a bylo hotovo.

Lazebník (2. kousek)

Po necelých dvou hodinách vyšel Vashe z krčmy. Venku bylo ještě světlo, vál vlahý vítr, který sebou nesl vůni kvetoucích stromů a květin. Vydal se na cestu k domovu.

Otec mu vždy říkal, že práci není dobré nechávat na další den. „Mlynáři melou mouku hned po dovezení pšenice. Mošt se stáčí čerstvě uzrálý. Máme-li v dílně tělo, je nejlepší ho co nejdříve nabalzamovat. Lidé čekají za živa, po smrti by už čekat neměli. Čím dříve je pošleme po řece, Vashe, tím dřív dojdou jejich duše pokoje.“ To pravidlo mu vštěpoval už od dětství, takže když jeho otec minulé jaro náhle zemřel, stalo se pro Vasheho svatým. Zařekl se sám sobě, že tím bude při každém obřadu uctívat otcovu památku a um.

Kráčel zlehka, poslouchal zpěv ptáků a přemítal, zda má doma dost kaštanového oleje, když ho dohonila tmavovlasá dívka a zatahala ho za rukáv „No tak počkej! Ženu se za tebou už od klášterní zahrady!“ Byla to Estie, dcera váženého radního, „co se to dělo tam na náměstí, vždyť víš, po té popravě?“

Lazebník (1. kousek)

Ahoj všem v novém roce.
Dávám Vám k nahlédnutí povídku, kterou jsem psala do jedné soutěže (ano, dva dny před deadlinem, jak typické). Je to moje první (rádoby) fantasy. A je to trochu delší, takže budu každou neděli dávat kousek... takže mám minimálně do konce zkouškového vystaráno...
Takže... příjemnou četbu, přejí.

Existuje svět, kde lidé věří, že jejich životy ovládá velký motýl s červenými křídly žijící na opačné straně jejich Zeměplochy. V dávných dobách v Motýla Dei věřili všichni, ale v průběhu věků si každá rasa našla své vlastní bohy. Vatrosové uctívali jen své šamany, kterými se stávaly děti narozené při souznění měsíců. Lidská rasa si našla mezi sebou nejsilnějšího a toho pak prohlásili králem a modlili se k jeho milosti. Ovšem část z nich tajně uctívali bohy Slubů. Slubové byli malí lidé, kterým z trupu vyrůstaly čtyři ruce. Žili na místě, kde řeka Syrrus přetékala na jejich stranu Zeměplochy – věřili v její sílu a nekonečnost, stejně jako v nekonečnost větru, zeleně a nezničitelnost ohně – začali uctívat bohy zemských elementů. Dále zde byli tvorové s vrásčitou pletí a špičatýma ušima, kteří nevěřili ničemu, co nemohli vidět.  Na severu, kde přes Okraj vanul ledový vítr, žila podivná chlupatá zvířata, která se postavila na zadní nohy a začala uctívat rybu Mus. Na Zeměploše se nacházela ještě jedna společnost, či rod chcete-li, který se nazýval Klit.

. . . z Viktora.

Byl pátek třináctého, červen a úplněk.

Seděl v malé kavárně, upíjel kávu a hypnotizoval zbývající kousek cheesecakeu na talířku před sebou (čekal, že doroste). Z rádia k němu doléhal hlas hlasatelky, která vybízela posluchače, aby ji zavolali a podělili se o zkušenost, kterou mají s pátkem třináctého. „Lidičky už je to tak,“ vyvolávala, „je tady konečně pátek a v kalendáři u něho číslo třináct! Zavolejte nám a podělte se o zážitky z pátků třináctého! Je pro vás třináctka šťastné nebo nešťastné číslo?“ její hlas se mi začínal protivit. „Ale dnešek je výjimečný ještě v jedné věci! Dneska večer bude totiž úplněk! Přesně tak, vážení! To se už dlouho nestalo! A dlouho nestane! Čeká nás to znovu až za pětatřicet let!“

Znechuceně upil kávy a nabodl na vidličku kousek koláče. Ty vole. Ta ženská je šílená. Prý, že nás to čeká za třicet pět let. To mi bude skoro šedesát! Teda, to mi nebude. Tak dlouho tady snad nebudu. A ona asi taky ne. Podle hlasu jí bude tak čtyřicet... jak by se asi tvářila, kdybych ji tam zavolal, a řekl ji, že se bát nemusí, protože až se to bude dít příště tak ona už bude po smrti? V rádiu začala nějaká volající vyprávět o tom, jak se vybourala v pátek třináctého, ale nic se ji nestalo. Měla by si ujasnit, jestli to teda bylo štěstí nebo neštěstí.

Dopil poslední hlt kávy, zaplatil u usměvavé zrzky a rychle se měl k odchodu.

Tímhle způsobem často využíval polední pauzy. Zatímco jeho kolegové chodili někam na "pořádné jídlo" on si jen zalezl do nějakého tichého koutu a dal si kávu a něco malého. Při cestě zpět do práce si stihl zajít do nějaké prodejny knih a vychutnat si cigaretku. A tak tomu bylo i dnes.

Vešel vysokou chodbou do místnosti, která byla od země po strop zahlcena knihami. I kdyby tady jednoho krásného dne spadly ty sloupy či trámy či jak se tomu říká,ty knížky by to bez problémů udržely. Knihy by to podpíraly. To by bylo boží. Doufám, že tady budu, až se to jednou stane. Procházel regály. Chvíli se snažil hledat své oblíbené autory podle abecedy, ale brzy zjistil, že to nemá cenu. Co za dobytek to tu rovná?! de Qiuncey mezi "K" a navíc v regálu s poezií. Zabít málo! Idioti. Idiot! Vytáhl knihu v tvrdé, dřív světlé, není už notně zašedlé vazbě. Dostojevského Idiot. Podíval se na cenu. Miluju tenhle bazar! Ani ne třicet korun za něco takového. Dostojevskij se otáčí v hrobě.... aspoň má zdravý pohyb. A sám se zasmál svému vtipu.

Po dalších pár minutách přistoupil k postarší pokladní. Čpělo z ní levandulové mýdlo. Zaplatil a odešel.