Nemám rád lidi. Kouzelná to věta. Asi neznám nikoho, kdo by to někdy neřekl. Spíš bych si s někým takovým neměla co říct. Co za tím je? Za celou tou frází, která od každého konkrétního člověka znamená trochu něco jiného. Co znamená nemít a rád, definujte lidi. Je to materialistické (nemít) s prvky ega (rád) a obecnou značkou. Nemám ráda lidi. Nemám ráda, když nevím, co čekat. Mívám lidi přečtené, v opačném případě chci utéct. Představa strávení víkendu s lidmi, které pořádně neznám, na místě, kde budu poprvé v životě, pod něčím velením mi nahání žaludeční nevolnost a husí kůži. Nové věci mi v přiměřeném dávkování nevadí, ale někdy je toho moc. Vědomí si vlastní nicotnosti, odpornosti a extrémní náladovosti tomu moc nepomáhá. Někdy člověk musí do vody skočit rovnýma nohama, jen si chytit nos.
Teď by se hodil obraz pozitivních věcí. Jako v první řadě lidé, specifikovaní jako skupinka šesti lidí (včetně mé obludnosti), kteří se stále snaží se nějak držet pohromadě, ideálně ve dvojicích, přičemž se složení jednotlivých dvojic stále proměňuje (což je nečekané a dokonce to funguje). Připočítejme proměného člena skupinky, takzvané +1, čili někdo kdo se zrovna přisere. Docela pěkně vycházející rovnice, jejíž vzorec se tvoří po dvou láhvích vína (ofic. šlo o Zipfovy zákony, ale pal to čert). Navíc jsou to lidé, kteří se dívají po okolí. Vnímají vůni lesa, malebné panoramata, krásu polí a stromy kolem nich, které vypadají jako zelené hlávky květáků (brokolice by nebyla tak výstižná, ty stromy vážně vypadají jako květák, ale jsou holt zelené). Aspoň jedna noční můra je rozehnána hned šesterem rukou. Zkrátka společnost dělá rozdíl.
Nemám ráda spěch. Ne na výletech. Strach ze zpoždění. Pevné plány. Odsuzuju lidi, kteří jdou rychle a dívají se jen pod nohy, místo aby si užili výhled. Kteří si nedokáží užít pohledu na černou hladinu jezera, šum stromů, tichý zpěv ptáků. Neocení krásu mokré kůry stromů, které se na ně dvojitým právem dívají svrchu. Proč si lidé neumí užít okamžik? Pohladit si cizího psa a hodit mu gumovou kost (prý devět metrů, házím jako holka). Dívat se v autobuse z okna místo do telefonu. Ty lidi odsuzuju k věčné snaze dohnat okamžik, který unikl před vteřinou. Věčné zpátečnictví (jiný druh, než je to mé). Jen ať si trhají vlasy. ať jejich řev zanikne ve veselém švitoření světa. Ten, kdo nikdy neochutná moment, kyslík na špičce jazyka (není to metafora, vážně má něco jako chuť), nechť propadne zoufalství. Já si na to ráda počkám. Nespěchám.
Paradoxně jeden z nejlepších okamžiků z výletu je na jeho konci. Poté, co jsem z autobusu vystoupila o zastávku dříve (díky, močový měchýři) a pak jsem jela vlakem, abych přestoupila na druhý, který mě odveze už opravdu domů. Mezipřistání se koná na starém rezavém nádraží. Obloha je průsvitně modrá, mraky šedé a růžové, vane pověstný teplý (skoro letní) vánek. Poslouchám posunování vlaků. Skřípění, vrzání, lomoz a hluk jako by hromoví býci naráželi hlavami o svých dočasných klecí – kdyby byl hrom zvíře, určitě by to byl býk – a tenhle zvuk je přesně jako hrom. Vyvolává krásný hrůzný pocit. Při pohledu na další naložené vlaky uvažuju, jaké tvory převáží ony. Může to být cokoli. Medúzy, které se v noci vydávají za lampiony. Živé houby sbírající lidský strach do proutěných košíků. Já nemám strach, jsem skoro doma.
