Každou chvíli mě
fascinuje něco jiného. Proudění lidí v nákupním centru, vlakové vesmírné lodě,
osamělý klavír v podchodu, a tentokrát jsou to stromy. Je to tím, že je zima..?
Pozoruju je pořád – v létě si představuje, jak budou vypadat bez listí, v zimě
si snažím vybavit, jak nádherné jsou zelené.
Lovím v paměti všechna ta zelená košatění (hrozný patvar, já vím), abych
si je později mohla představovat nahé. Ale ne, tentokrát je to trochu jiné.
Jako by byly odhalenější než kdy jindy. Černá těla se vypínají k obloze v
posledním, obávám se že marném, pokusu o nádech. Jsou tak pokroucené, klikaté,
jakoby v křeči. Žádná harmonie, jen děs
a hrůza vytřeštěných větví. Je to tím, kde žiju? Je Ostrava tak smrtelná?
Jasně, máme ji pod kůží, mají ji stromy pod kůrou? Jsou tak vyděšené stromy
všude, nebo je to místní fenomén? Já opravdu nevím, neustále jsem někde poblíž.
Někde příliš blízko. Potkávám jen černou ledovou řeku, od které se slunce odráží
jako od skla, tající sníh (bělejší, než si pamatuju z dětství) a ty černé,
bolestí pokroucené stromy. A do panoramata Ostravských Hradčan jsou zasazené
drobné postavičky, rovněž zkroucené bolestí, které čekají, až přijde jaro a
zase vykvetou.
