dva roky po konci světa

Dneska jsem si procházela složku se svým psaným životem, našla jsem pár... docela zajímavých... věcí, na které jsem úplně zapomněla. Přiznávám, že jsem si nejdřív nebyla jistá, jestli jsem to vůbec psala já... ale ano, opravdu ano. Původně měly být součástí většího básnického celku, ale nakonec jsem od toho opustila  a krom jiných věcí mi z toho zbyly tyhle dvě věci.

Datace: březen 2014, tedy dva roky po onom domnělém konci světa.

Ve tmě někde v ústraní

démony vyhání

exorcista z alkoholiků.

Zdrávas Maria

plive mu do vína

říká, že mu dělá laskavost.

Kříž drží na hrudi,

to že prý vypudí

hřích z duše ovečky

se slevou tři stovečky.

Se světlem přichází výčitky

a podobné přežitky

co vyřeší aspirin a cigáro.

Směje se na lidi,

kterým závidí,

hází všem klacky pod nohy.

Rozdá pár lichotek

chladných na dotek,

pro dobro světa

mučí inteligenta.

Coven (potřetí?)

Poučil jsem se a příště už jsem rozečtené knihy uklízel. Respektive schovával… za závěs, pod svůj pelech, za květináč – jediný kdo vytírá je totiž Anna a před tou je mé tajemství v bezpečí. Když naposledy našla knihu schovanou za závěsem, jen se usmála, podívala se na mě a řekla: „Dobrá volba, mistře.“ A to bylo vše. Svým způsobem mám tu starou nahluchlou smrtelnici moc rád.

Ten den tam s ní byla v knihovně Marie, seděla za počítačem, pila svůj třetí šálek čaje a usmívala se na všechny okolo. Dneska je druhé úterý v měsíci, určitě zase přijde. Moc jsem nechápal, koho myslí. Magdin syn do knihovny skoro nechodí.

„Mám tě vystřídat, Máří?“ Zeptala se Anna.

„Klidně se pojď posadit,“ uvolnila ji židli, „já zatím udělám tyhle vratky a“ uchichtla se, „případně pomůžu někomu s výběrem.“ Místo aby vzala do rukou knihy ale odběhla do koupelny a začala si upravovat vlasy a přetřela si rty leskem. Tak, teď vypadám dobře. A dobrý den, s křečovitým úsměvem se otočila zpátky k zrcadlu a odhrnula si vlasy. To vypadá strašně, co takhle? Otočila se k zrcadlu s letmým úsměvem. Lepší. Ready. Jen do mě, hochu! Její výraz mě trochu děsil.