Coven (potřetí?)

Poučil jsem se a příště už jsem rozečtené knihy uklízel. Respektive schovával… za závěs, pod svůj pelech, za květináč – jediný kdo vytírá je totiž Anna a před tou je mé tajemství v bezpečí. Když naposledy našla knihu schovanou za závěsem, jen se usmála, podívala se na mě a řekla: „Dobrá volba, mistře.“ A to bylo vše. Svým způsobem mám tu starou nahluchlou smrtelnici moc rád.

Ten den tam s ní byla v knihovně Marie, seděla za počítačem, pila svůj třetí šálek čaje a usmívala se na všechny okolo. Dneska je druhé úterý v měsíci, určitě zase přijde. Moc jsem nechápal, koho myslí. Magdin syn do knihovny skoro nechodí.

„Mám tě vystřídat, Máří?“ Zeptala se Anna.

„Klidně se pojď posadit,“ uvolnila ji židli, „já zatím udělám tyhle vratky a“ uchichtla se, „případně pomůžu někomu s výběrem.“ Místo aby vzala do rukou knihy ale odběhla do koupelny a začala si upravovat vlasy a přetřela si rty leskem. Tak, teď vypadám dobře. A dobrý den, s křečovitým úsměvem se otočila zpátky k zrcadlu a odhrnula si vlasy. To vypadá strašně, co takhle? Otočila se k zrcadlu s letmým úsměvem. Lepší. Ready. Jen do mě, hochu! Její výraz mě trochu děsil.

Dalších pětačtyřicet minut pobíhala po knihovně s vrácenými knihami a občas trochu vyhlédla z okna. Pak vypískla, položila knihy, upravila si sukni a vlasy, znovu sebrala knihy a šla do postraní místnůstky s poezií.

Do knihovny vešel kluk, věk něco po dvaceti, a málem na mě šlápnu. „Jsem se tě leknul, pičo!“ Konstatoval. Tak mě už dlouho nikdo neurazil.

Marie vyběhla ze sekce poezie a usmála se na holobrádka, „Dobrý den, dlouho jste tady nebyl.“

Nemohl jsem uvěřit, že se vážně těšila na tohohle debila. Čeho jsem se to dožil? To jsem se radši měl nechat v šedesátém osmém nechat přejet tankem.

„No jo, a bude hůř. Za chvíli je tady zkouškové, to si půjčim hromadu knih a pak mě nikdo měsíc neuvidí.“

Slibuješ? napadlo mě.

Sakra, řekla si Marie. „Ale to určitě zvládnete.“

Pak se začali bavit o tom, že ona by to taky zvládla, že je dost mladá, že by vlastně byla asi ve stejném ročníku… znechuceně jsem odešel.

„Ten pes je divný,“ řekl holobrádek.

„To víte, je starý,“ usmála se Marie.

„Tady je starých víc věcí, že,“ pokynul hlavou k Anně za počítačem.

Marie se zasmála, ale Anna se otočila a usmála se, „Staré ano, ale ne blbé nebo hloupé. A toho psa bych si být vámi vůbec do pusy nebrala,“ usmála se na mě.

Pak si student začal vybírat knihy, Marie mu pro některé běhala do skladu a skládala je k počítači. Když skončili, byla jich tam pěkná hromada.

„Ale máte jich dvacet tři,“ ušklíbla se Anna, „povoleno je jen dvacet.“

„Ale já je potřebuju!“

„Tak pro jednou přivřeme oči, že Anni?“ Marie se ústy usmívala, ale očima Annu probodávala.

„Teď jsou vám staré věci dobré, že,“ rýpla si ještě Anna.

Student se zavzdušnil jako nadržený kozel, a pak zrudnul jako jistá kozlí partie, „Zatím jo, ale nebude to dlouho trvat,“ narovnal se, „papírové knihy jsou odsouzeny k zániku! Elektřina je budoucnost! Už to začíná – vegetariáni a vegani, eko kůže z ananasu, konec ropného věku. Do dvou let zakážou palmový olej! Budoucnost je v obnovitelnosti a šetrnosti. Vy se toho,“ slizce se usmál na Annu, „asi nedožijete, ale co myslíte – kdy jim začnou vadit papírové knihy? Nejdřív budou recyklovat o duši a hledat náhradní řešení, ale to tady už dávno je! Čtečky! Internet! Stromy se přestanou kácet a místo těhle tlustých zaprášených knih si budu nosit jen flashky a podobné věci. Aspoň si nestrhám záda.“ Zadíval se Anně do tváře a samolibě se usmál, „A pak celou tu vaši knihovnu zruší! I když zrovna,“ na ta slova dal zvlášť důraz, „vás to už opravdu trápit nemusí.“

Jak tak sleduju jeho řečnické umění, možná byl v minulém životě Hitler. Nebo aspoň Martin Luther King. I have a dream about world without paper!

„Vážně si to myslíte, chlapče?“ Zeptala se s ledovým klidem Anna.

„Nemyslím,“ zase to zavzdušnění, „já to vím!“

Marie se rozesmála, načetla připravené knihy a s úsměvem se rozloučila se studentem. Dokonce mu zamávala, kráva malá.

Odpoledne přišla do práce Magdalena. Anna k ní přiběhla a cosi ji šeptala.

Magdalena kývla.

Anna pak přišla za mnou. „Dnes bude legrace, mistře. Je to domluveno. Teda ta mladá koza o ničem neví, ale o to větší sranda to bude,“ spiklenecky mrkla. „Hned po zavíračce.“

Moc dobře jsem věděl, co myslí. Čarodějnice konečně budou dělat svou práci.

Marie odešla ještě před šestou, aby stihla autobus. Krátce po jejím odchodu přišly Mína, Bára a Klára, všechny ve výborné náladě.

„Přinesly jsme víno!“ oznámila a začala nalévat do hrníčků. Dokonce nalila i do mé misky.

„Dnes vás budeme potřebovat, Baltazare,“ sklonila se ke mě Magdalena. „Zvládnete to?“

Souhlasně jsem štěkl.

„Dobrá,“ usmála se Bára, „rozestavíme se, Anna přečte tohle zaklínadlo,“ podávala ji papírek, „my se zatočíme, řekneme staň se, co musí se stát, a pak prosím tady Baltazara, aby třikrát zavyl.“ Všichni jsme souhlasně pokyvovali hlavou.

„A proč bude zaříkávat Anna?“ Ozvala se Klára, kupodivu to bylo poprvé, co promluvila.

„Byl to její nápad,“ usmála se Magdalena. „Tak jdeme na to.“

Uprostřed knihovny byl zase nakreslen pentagram, na každém cípu stála jedna čarodějnice. Každá navíc držela hrnek s vínem. Místnost osvětlovaly jen svíce.

„Takže všichni ví, co mají dělat?“ ujistila je Pulchra, opět jsme všichni kývli.

Čarodějnice začaly vydávat hrdelní zvuky a Vétus začala předčítat:

„Ó noci tmavá,

ty ženo pravá,

ať udrží se naše krytí

– už není jiné zbytí –

síť googlu odpoj v okamžení,

nechť rozpoutá se divé dění!

Za obživu naši, za klan náš drahý,

na tři týdny vrať knihám slávy!“

Gracie, Pulchra, Suavis a Triste sborově třikrát spustily „Staň se, co musí se stát!“ a otáčely se na špičce levé nohy po směru hodinových ručiček. Vétus hodila do prostřed pentagramu papírek s zaříkávadlem a ony na něj vylily víno z hrnků. Pak jsem třikrát zavyl.

Dílo pomsty bylo dokonáno.

Rozsah naší kletby byl znám hned druhý den ráno. Když jsem při snídani poslouchal rádio, v každých zprávách se mluvilo o heckerském útoku na centrálu googlu, který byl vyřazen z provozu. Na neurčito.

První do práce přišla Klára. „Tak už jste to slyšel,“ usmála se na dala mi do misky vepřovou konzervu. „Vážně se nám to povedlo.“

V tom už do dveří vcházela Mína, „Já ti nevím. Říkali, že to odpojilo google v celé střední Evropě. Bára trochu nevychytala.“

Upřímně řečeno, mi to bylo jedno. Jen ať si to ti novodobí studentíci zkusí. Za mých studentských let taky žádný internet nebyl a dokázal jsem vystudovat. Dokázal jsem toho víc, než by si ti pivem nasáklé mozky uměli představit.

„No rušit už to nebudem,“ pokrčila rameny Klára, „to bychom to taky mohly ještě posrat.“

Ten den se dveře v knihovně nezastavily. Studenti si podávali dveře, každý chtěl hromadu knih a nadával, když zjistil, že si je půjčil už někdo jiný. Kdybych měl dostat piškot za každé „Za měsíc mi už ta knížka nepomůže!!“, tak bych byl pravděpodobně morbidně obézní. Stejně jako obyčejní psi totiž ani já necítím, že jsem sytý.

Když po třech týdnech google zázračně zase naskočil, všichni si oddechli. Všichni včetně mých knihovnic. Takový zápřah ještě nikdy nezažily. Tolik nadávek ještě nikdy neslyšely.