protože není září.

Míhání světla

Míhání světa

Neškodná špína

Neškodná vina

Čekání na konečnou

Čekání na netečnou

Prohra i vítězství

Prohra - ne neštěstí

Zasněná

Most lidského vědomí spojuje břeh snění a něčeho, čemu říkáme realita. Každou noc, nezávisle na naší vůli, ten most překračujeme nebo se po něm alespoň nesměle pohybujeme. Záleží na naší odvaze.

Žena, o které se chystám mluvit, na ten most každou noc vcházela, přecházela po něm na vedlejší břeh a s probuzením opět utíkala na druhou stranu. Milovala sny, protože nikdy dopředu nevěděla, co ji čeká. Prožívala v nich nejrůznější věci, užívala si nekonečné spektrum pocitů a nálad (nekonečné oproti tomu, co známe z reality). Žádný sen ji nepřišel příliš děsivý nebo šílený. Ustanovila si tedy pevný režim, aby každý den mohla ve svém úžasném světě snů trávit každý den osm hodin. Osm hodin neskutečných zážitků, setkání a bláznivin.

Ráno, o kterém se chystám mluvit, bylo ale záludnější než všechny její sny. Nečekaly ji zde žádné nadpřirozené bytosti, daleké krajiny ani její oblíbení (již mrtví) herci či spisovatelé. Nečekalo ji nic podstatného. Podstatné bylo to, co ji nečekalo. 

Vyznání

Musím se k něčemu doznat. Vyznat. Vyzpovídat.

Stále vzpomínám na tu jednu. Vždy si říkám, že je to naposledy a že jsem z ní vyléčený. Častokrát mi ji ale připomene nějaká maličkost... kaštanové vlasy nějaké slečny na ulici, balkonek na jednom domě u náměstí (sochy žen, které ho rámují mají stejně dokonalé ňadra jako ona. Tolikrát jsem toužil na tom balkonku stát, kouřit ranní cigaretu, pít kávu a jen tak bezděčně si na ty ňadra sáhnout. Myslím, že by nebyly tak chladné jako ona.), opadávající javory, psí lejno uprostřed chodníku... zkrátka je toho hodně.