Noční békání

Díval jsem se do stropu už půl hodiny. Zkoušel jsem myslet na hezké věci. Na teplé jaro (které se konečně uráčilo dorazit), na úsměvy žen na ulici (úsměv krásné neznámé vždycky potěší), na kritizování lidí a východ slunce.

Začal  jsem počítat ovečky, protože to prý pomáhá, ale u po padesátá třetí ovečka mě to přestalo bavit – jak se říká, počítal jsem ovečky do tří a usnul jsem. Do tří do rána, samozřejmě. Aby to bylo zajímavější, začal jsem odznova a trochu jsem si to pozměnil...

První ovečka, kulhá na pravou zadní nohu, protože ji před třemi měsíci, týdnem a šesti dny šťouchla ovečka číslo čtyřicet osm a ona spadla nožkou přímo na kamenné dláždění a od té doby se pořádně nepostavila. Krmícímu pánovi to nepoví, nemocné ovečky totiž častokrát odvede pryč a ony se pak nikdy nevrátí. Ani staré ovce už mu nevěří, nebude ani ona.

Obrazy

- uvažovala jsem, co má za smysl psát si nějaké obrazy... nějaké detaily... A víte co? Nemá to smysl a právě proto to budu psát. Ze cviku, pro pocit, pro metafory a metonymie. Fight for this...

Běžec -

člověk běžící lesíkem. Černý oděv přisátý na tělo jako druhá kůže. Kontroluje si dech, protože mu to vždy dělalo problémy a jeho vlastní paranoia ho nutí, aby si stále opakoval, že se musí nadechovat nosem. Výdech ideálně ústy. Nádech nose. Nezaměnit to. Nádech ústy je klacek přes cestu, jedovatý had, který vylezl po období chladu, aby se vyhřál n slunci. Silné nohy se střídají, lýtka napínají, ruce mu pomáhají dopředu jako plavci. Proplouvá světem - cesta se změnila v potok a on plave, kope nohama, nádech nad hladinou, výdech pod chladinu. Ano, vzduch je stejně teplý jako pomyslná voda, jednoho by to mohlo zmást. Nevnímá svět. A proč by taky měl. Stromy jsou ještě holé, jde slyšet jen zlovětný hvizdot ve větvích. Zpívající ptáci jsou daleko, někde, kde na ně přímo světí. Nejzajímavější je cesta. Jednotlivé klacíky. Okolo něho není nic. I kdyby na přilehlém paloučku zrovna souložili milenci, nebylo to dúležitější než nádech nosem a výdech...

V obrazech

Obraz první - slečna, má něco přes dvacet, hubená (i když to kamufluje tlustým svetrem), normální výška, pokus o vytvoření nedbalé elegance, ale zůstává se pouze u nedbalé. Smotané vlasy, jak to dělávají ženy, když jdou vařit. Pleť, která si zoufale žádá pozornost, ale slečna ji úspěšně ignoruje. Oční linky, nedá se říct nic jiného, než jen to slovo "nedbalé". Kostrbaté a nedotažené. Iritující. Když už jsem chtěla odtrhnout oči (stalkery nemá nikdo rád), všimla jsem rtěnky na zubech. V hlavě myšlenky o nedbalosti, (ne)schopnosti a přetvářce.