S rozumem v koncích

– jsem jako další Brigit Jonas – o potřebnosti něčeho

Ten pocit, když nevíte, jestli má vážně cenu pokračovat. Nic se mi nedaří (a do konce týdne nejspíš dařit nebude) a už mě to neustále zklamané očekávání nějak dostává do kolen. Práce – nic. Brigáda – nic. Invence – nic. Škola – nezapočteno a nízký počet bodů. Něco takového očekávám i v teorii literatury  “prorokuji... vidím průser veliký, jehož drama hvězd se bude dotýkat“ Asi takhle to bude.

Víte, všichni (nebo spíš většina) lidé mají něco v čem vynikají – jaký to převratný objev, že? – ale někdo nejspíš ne.

Dneska mě poprvé napadlo, že bych doopravdy sekla se školou. Nevím, co tam dělám. Zrazuju tam svá přesvědčení. Co když vlastně ani nemám literaturu ráda? Co když je to jen hloupá póza? A kdo může říct opak. Jen se užírám a váhám při pohledu na ty, kteří mají Důvod tam být. Co když tam nemám, co dělat? Co tedy skončit? Vždyť v Kauflandu pořád shání pokladní. Ať si pak Všemu navzdory przní někdo jiný. Ať někdo jiný chodí na špatné termíny. Klaunský nos mi nesluší. A vedoucí bakalářky by měl o starost méně.

Stejně tam zůstanu.

Bez racionálního důvodu.

Protože se znám.

Nekomentujte to, prosím.

Na sedadle smrti

- než "začnu", chci jen poděkovat za občasnou návštěvnost - Děkuji. Reakce a komentáře jsou vítány.
Mám rozepsaných pár věcí, přijdou sem, až budou hotovy. Takže zatím šuplík s cedulkou 14.1. 2014.

Jak nazvat stav, kdy se vznášíte nad městem, díváte se na lidi a zdají se vám malí a malicherní, kdy vaším největším problémem je, že vás něco tlačí do zad. Stav, kdy se nemůžete přestat smát, i kdyby jste chtěli, a snažíte se vzpomenout si, proč jste se takhle necítili už dřív. Když vaším největším nepřítelem je východ slunce.

Nebyla to láska. Ta vzájemná náklonnost, chemie, sympatie, empatie ani podobně nabubřele znějící slova. Byly to halucinace. Halucinace vyvolané přítomností někoho, vedle koho jsem si mohla připadat lepší.

Nikdy jsem netoužila po tom, být doceněná nebo oblíbená. To ale byla doba, kdy jsem si připadala líp než dobře. Líp než lépe. Lépe než bezcenně. Asi tak, jak si připadá jednooký plyšový medvídek, kterého si každý večer bere do postele malý chlapec a vypráví mu vše, co se odehrává v jeho mysli. Byla jsem tou nejdůležitější osobou na celém světě.

Hovory s F

Seděl na pračce, nohy opřené o protilehlé umyvadlo. Vždycky, když tady takhle sedával, byl rád, že mají tak malinkou, útulnou koupenu. Seděl, kouřil a popel odklepával do umyvadla. Kouřil pomalu, jako by každý výdech mohl být jeho posledním. Slastně zavřel oči, když do sebe natahoval kouř, pak oči otevřel a díval se na zářivě oranžový prstenec přecházející do popelava. Vydechnul a sledoval, jak dým stoupá a rozpíjí se. Dnes zde ale výjimečně neseděl sám.

„A pak ať mi někdo říká, že nejsi maso!“ řekl, když natáhl kouř a podíval se k tyrkysové vodě, která byla napuštěna do víc jak tří čtvrtin vany. „To nemůžou myslet vážně. Hýbeš se? Hýbeš! A dýcháš a jíš a množíš se a děláš všechno to, co ostatní maso.“ dodal dotčeně. A umřeš. vyvstalo mu v mysli.

Ve vodě plaval pořád dokola kolem obvodu vany Fishka (tak byl překřtěn, když sem včera dorazil). Byl to kapr. Neuvěřitelně tiché stvoření. Pár ploutví, ocas a tlamička (v neúnavném protestu proti svému nevyhnutelnému osudu).

Nic není - jak se zdá

Pro dnešek si nechám své myšlenkové pochody o podzimu. Nebudu hledat pramen mládí, smysl života ani tu sponu, kterou jsem včera položila na stůl a něco ji sežralo (mám podezření čínskou kočičku štěstí... poslední vůbec nemává tlapičkou).

Je to hektické. Všechno se točí. Než se dokopu k našprtání se latiny, je tady další týden a já zvažuju, jestli má cenu tam chodit. Stále mě baví lidská... nelibost? Když vás někdo vidí a stočí své cesty jinam (protože to vůbec není nápadné) nebo si vás náhodou nevšimne. Kdyby jen věděli... Nikdy se nesmí dozvědět, jakou mi to dělá radost (­– nechali by toho).

Naštěstí nic není perfektní a to mi vyhovuje. Na stole štos knih na čtení (jako bych měla hromadu času), marná snaha zkrotit své vlasy, ukázkový flek na kalhotách.

A událost včerejšího večera sepsaná na dnešní přednášce:

Tak dlouho jsem na to čekala. Kdybych někomu řekla, jaké potěšení pro mě je dát si ho do pusy, asi by mi nevěřil (nebo mě měl za blázna). A já bych se mu nedivila. Po těch... po tom dni, co jsem tě neměla... ne, nechci na to myslet. Vkládám si tě do úst. Sevřen pevně ale jemně v pravé ruce, pomalý pohyb a cítím tě střídavě vepředu – vzadu. Vypadá to komicky. Rty sevřené kolem jeho obvodu. Skoro dvacet centimetrů, ale to nejdůležitější je na tom konci, který mám právě u stoličky vlevo (z mé strany) dole. Po chvíli rychlých pravidelných pohybů tam a zpět mi mezi volně staženými rty stéká bílá tekutina. Chutná zvláštně. Utřu ji z brady. Plivu a vyplachuju si ústa. Jak jsi mi chyběl, zubní kartáčku!

Stalo se...

Seděl v křesle, stočen do klubíčka, nohy přitažené k bradě. Sedával v této pozici už jako dítě a stále nemohl pochopit, jak to, že to dokáže i dnes. Vždyť je o víc jak půl metru větší než tenkrát. Bylo mu to pohodlné. Jen tady tak sedět. Poloha plodu. Ticho před bouří v podobě prodrání se do studeného barevně černobílého světa (bílá a černá jsou konec konců taky barvy).

Venku se schylovalo k bouřce. Oblohu zatáhla šedivá opona smogu, dýmu a nahromaděných špatností. Stromy zčernaly, nebo to tak alespoň vypadalo. Zvedal se vítr a vyháněl lidi z ulic do falešného bezpečí bytů.  Větve tancovaly, z cesty se zvedal oblak prahu, na střeše garáží za oknem se zvedalo listí a dalo se na zběsilý úprk. Marně. Skrz oponu se na zem začaly spouštět provazy chladné vody. Ovlažila vše, co zpoza okna bylo vidět. A nejspíš i celou ulici. Město. Svět.

Pátý zpěv

Seděl ve své posteli, stejně jako večer předtím a večer předtím.

V celém bytě svítila jen jediná lampička. Stála na pracovním stole a smutně vysílala úzký kužel světla vstříc stropu. Jediným jejím účelem bylo vydat minimální množství světla, které je potřebné k rozluštění písmenek na aktuální straně knihy.

Písmena se chvíli poddávala jeho očím a nechávala ho nahlédnout do své černé podstaty, pak se ale začala zelenat a pomalu se ztrácet v barevných pigmentech všude okolo. Elegantní písmena vytasily drápky a zaryly mu je do sítnice.

Pevně sevřel víčka a silně je promnul prsty. Jako by viděl celou paletu barev, avšak podivně potemnělou. Složil hlavu do dlaní. Oči stále zavřené, čelo a obočí svraštělé z pocitu nekonečné bolesti.

Opět otevřel oči.

Podzim, on jediný

Člověk by neřekl. Vlak přijíždí a mě napadají zase ty stejné věci, je to úsměvné. Na koleje. Teď nebo jindy.Takže jindy. Zase další cesta (nestěžuju si, na jízdě ve vlaku je něco geniálně intimního - pohyb, surový zvuk, brzdy, film za oknem, který se každým dnem nenápadně pozmění). 

Přednáška Ano, stejně nezáživné jako posledně. Bude úžasné se to učit. a večer zase domů.

Pohled z první osoby - široký odhalený obzor, bílá pára od úst, sledování pavouků na osvětleném mostě - krčí se a snaží se nezmrznout. Snaží se přežít, stejně jako všechno ostatní. Některé ty potvory jsou velké jako desetikoruna. Tělíčko a nožičky a všechno fuj. Jednou některého vezmu do ruky. Kapitola života s názvem Zánik arachnofobie. Teď nebo jindy. Takže jindy. Promiň, drahoušku osminohý, jsi mi odporný. Člověk ten most přejde za půl minuty a přitom dokáže urazit a zarmoutit celou řadu nebohých pavoučků. Ztracené iluze osmi noh.

A pak je to najednou pryč. Spálený (metaforicky) most.

Přítel

- Nechť je neděle dnem starých počinů

Zeptala jsem se ho, jestli je mým imaginárním přítelem, nebo jestli mám to neskonalé štěstí a našla jsem někoho skám je mi lépe, než když jsem sama. Možnost, že on je tady ten reálný a že já jsem tady jen fantazie, jsem zavrhla. On se na mě neurčitě usmál, pozvedl pravé obočí a pokrčil rameny. Co myslíš? povídá.

Chtěla jsem ho vzít kolem ramen a přiznat, že jsem se zbláznila. Chtěla jsem to v té chvíli vyřvat do světa, ale moje opatrné já se rozhlédlo po okolí, jestli tam náhodou není moc lidí, proto vážně nemám tyhle přehnaně hlasité projevy ráda. Kolem mě bylo asi pět lidí. Jedna dvojice a další tři šli o samotě. Jeden mě zrovna míjel, díval se na mě vyděšeně. Šel hodně rychle a já se nemohla rozhodnout, jestli je to jeho přirozenost (stejně jako ten vyděšený pohled) nebo jestli je to reakce na mou osobu. Ostatní v dáli jako by zpomalovali. Došlo mi to.

On tam asi opravdu nebyl.

Vzplanutí hrdliček

<a href="http://www.bloglovin.com/blog/12967161/?claim=a27gt3m46tc">Follow my blog with Bloglovin</a>
- výsledek velice dekadentního dne

Sílí jaro, zpívají ptáci

zde to začalo, zde se to kácí.

Vášeň temná,  žhavá těla

tolik jemná, teď oddělená.

Nevinnost bílá, křídel šum

nádherná víla, chlastá rum.

Síla mládí, v rozpuku

mladík hladí, ropuchu.

Dobrý večer,

pokud patříte k těm, kteří náhodou zavítali na tuhle stránku, nebojte, nebudu Vás dlouho zdržovat. Každopádně děkuji alespoň za to, že jste klikli.

Asi bych měla říct pár slov na úvod... ale absolutně mě nic nenapadá. Takže jen pár praktických (nemám to slovo ráda) informací.

 - Cyklon J vznikl, protože jsem si v létě zrušila blog v naivní myšlence, že mi nebude chybět posílání svých zkratů (v podobě jednorázových textů, básniček a něčeho, co nevím, jak pojmenovat) do světa (lépe řečeno rybníku česky čtoucích).

- teď jsem chtěla napsat, co cca píšu, ale to už jsem jaksi stihla v předchozí odrážce

- co se týče četby, tak momentálně čtu českou poezii začátku 20. století (škola) a sama od sebe... vlastně cokoli. Hrdě se hlásím v Vladimiru Nabokovovi... protože jeho styl je uchvacující, myšlenky zajímavé, hrdinové šílení a opět musím vytáhnout jeho styl popisů a detailů... a naprosto úžasné dovětky v závorkách. Doktor Edgar Humbert Humbert (to Edgar jsem si přidal jenom z hecu).

- nejspíš by bylo fér dát sem ukázku... 

Drahý  živote

Z nějakého důvodu,

který mi není znám,

účastním se podvodu,

na kterém nevydělám.

S úsměvem na rtech,

bolestí skrytou,

zatajovat dech

pro krásu vrytou

do morku kostí

vystavených vlivu

nevítaných hostí,

na které plivu.

Válím se v prachu

všudepřítomném.

Co má teď váhu?

Je soudný den.

(není to sice aktuální věc, ale nesnesla bych pocit, že jsem až tak fér)