je to tady zase. Něco z toho, co se mi za poslední týden prohnalo hlavou. Chtěla jsem to vyvážit – škola, volný čas, práce – ale to bych se nevešla do třech odstavečků a musela bych napsat čtyři. A to by taky nebylo vyvážené.
Čtu jistou nejmenovanou
knihu – teda čtu ji tři dny v poslední třetině měsíce – nadávám na styl, miluju
obrazy, pomalu přijímám styl a jen
hltám. Protože já teď nemůžu vybírat květiny a pořádat večírky. Ale možná si
brzo květiny jen tak koupím. Mrtvé zbytečnosti. Do toho nenávidím hlavní
postavu a zároveň ji chápu… je mi podobná. Nebo já jsem podobná ji. Dokonalá
manželka a hostitelka, fascinována momenty a zbytečnostmi, neustále se upíná(m)
na vzpomínky. Podobný vztah začínám mít k autorce (čtu ženskou, šokující, já
vím). Je tu jistá sounáležitost. Citlivost a bezcitnost. Radost a ničivá
deprese. Jen způsob, jak by nás svět popsal by se trochu lišil… i když: “Ne že
by byla nějak nápadně krásná; vůbec nebyla krásná; nebylo na ní nic malebného;
nikdy neřekla nic obzvlášť chytrého; avšak
byla tam, byla tam.“
Ten moment, když vás
někdo odpuzuje do takové míry, až vás vlastně začne přitahovat. Když nejste
schopni vybavit si barvu očí, zato se musíte usmívat při vzpomínce na to široké
čelo (ne vysoké, vážně široké). To vede k obočí (miluju, když někdo umí zvedat
obočí) a vlasy (což byla původně část té odpudivosti). Stačí jeden malý
nedokončený sen a dotyčný přestoupí z kategorie "eh" do
"ah". Fascinující. Jak mě to nutí zase psát hromadu závorek. A jak
málo k tomu stačí. Ten potutelný, jakoby stydlivý, úsměv. Ten záblesk hnědých
očí (tak přece jen to v té paměti někde bylo) – jo, už je to tady zase. Možná,
že právě tyhle pocitové protiklady jsou v životě důležité. Ale to se člověk
nedoví, dokud to nezkusí. A v tom to asi bude. Je na čase zase zkoušet.
Ostatně, co jiného mi zbývá.
Celou noc bych vydržela
pít a kouřit a bavit se s úplně neznámými lidmi. Jen proto, že přišli na
soukromou akci (pořádně nikdo nikoho nezná, tak to má být), že si přisedli ke
stolu, že si šli do galerijní místnosti zakouřit. Jen aby se pak bavili o tom,
že se musí típat do jiného popelníku, protože ten jeden je umělecké dílo. V zájmu
postmoderny všichni típáme do uměleckého díla. Sedíme tam na zemi, sedíme
potmě, protože nikdo nemohl najít vypínač (vážně, kdo ho dal tak daleko od
dveří?). Jsou tam lidi z umělecké, z přírodovědy, z fildy a hromada úžasně
pochybných existencí, kteří pomalu mizí, aby si ustlali ve svém šuplíčku. A tak
se bavíme o městech, kde jsme byli, co jsme pili, o tom, jaké by to bylo mít
nebo nemít penis. Vše končí čtyřmi políbeními na tvář. Ani nevím, jak se ten
bar jmenoval