Má chemická romance

Od deváté hodiny raní se do malého kostela na konci města začalo scházet smuteční hosté. Všichni zachovávalo černý dresscode, oživovaly ho jen bílé rozhalenky u pánů a bílé kapesníčky u dam. Někteří nesli  květiny, které začínaly pomalu uvadat, takže se k této příležitosti obzvlášť hodily. Jejich barva byla stále ještě skryta do šedozelených papírů.

Po chvíli strávené před kostelem, věnované především pozorování lidí, kteří přišli, a hodnocení jejich šatů a výrazů smutku (často přítomném jen v černé barvě šatů), chodili lidé pomalu dovnitř. Prošli uličkou, před oltářem ležela černá zavřená rakev s postříbřenými madly a před ní stáli dva postarší lidé. Rodiče zesnulé. Žena brečela, muž automaticky podával ruce a bezmyšlenkovitě všem děkoval, že vůbec přišli. Každý pak položil své květiny nebo věnec před rakev, pokynuli černobílé fotografii dívky s přiopilým úsměvem na tváři a posadili se do lavice.

Jedním z příchozích byl mladý muž, samozřejmě v černém obleku a bílé košili s pevně uvázanou černou kravatou. Podal otci dívky ruku, soucitně se usmál a šel položit k rakvi sedm různě barevných růží.

Kind-of-Pictures

Postřehy z posledních dvou týdnů... omlouvám se, za případné překlepy, ale kdybych tyhle věci nepublikovala hned, neudělala bych to nikdy.

Žloutek je učitel. Není to jeho pravé jméno, je to krycí jméno zvolené podle jeho křiklavě žlutého trička (ne neonové, ale vážně žluté). Právě učí studenty fakulty sociálních studií (kupodivu někteří vypadají jako lidé) angličtinu. Snaží se jim otázkami rozběhnout mozky skoro jako Viktor Frankenstein, když zkoušel, kolik voltů je potřeba. Mluví rychle, tak rychle, že se člověk nemůže zasmát jeho vtipům, protože v momentě, kdy mu vtip dojde, vyřkl Žloutek už další tři věty. A přitom vypadá přirozeně. I při tom svém učení. Možná je to proto, že i do výkladu odborného článku musí vrazit hlášku o R. Frostovi a zavtipkovat si o Coldplay (Fix you is american english but they're from Britain!), nebo odpovedět něco jako I don't know, ask your mother. Je zvláštní, jak nepřirozeně přirozeně přechází do rodného jazyka. Přepíná automaticky jako… nic podobného mě nenapadá. Musel uzavřít smlouvu s ďáblem. Jako Faust. Jedinou otázkou je cena: bude ze Žloutka vaječina nebo jen volské oko..?

Správce (03)

„Tak na cos přišel?“ Probral ho z úvah ženský hlas. Byla to kudrnatá zlatovláska.

„Nebere mi to hlava,“ rychle se posadil a zadíval se ji do tváře. „Vylučujem možnosti. Ale proč? Zkusil sem schválně kliknout na nesprávnou, ale nic se nestalo. Proč to děláme, když nevadí, že to uděláme špatně?“

„Mám ti to vyspoilovat?“

„Spoiluj!“ Zasmál se.

„Fajn. Ale nejdřív,“ šibalsky na něho mrkla, „pár jednoduchých otázek.“

Bylo mu jasné, že ty otázky jednoduché nebudou. A pokud ano, půjde o polofilozofické otázky, se kterými přišel Sokrates, Aristoteles nebo Platón, a nikdo je neumí jednoduše zodpovědět.

Správce (02)

Nevěděl, kolik času uplynulo, když k němu přišla paní ve středních letech a oznámila mu, že je na řadě.

Přišli do místnosti, ona poklepala na rameno nějakému mladému muži, on ji odevzdal podložku a odešel. Martin se postavil na jeho místo a rozhlédl se kolem sebe. Zrzavá žena na jedné straně, šedivějící muž na druhé straně, oba s úsměvem ťukali na obrázky a koukali do papírů, jako by četli nějaký zábavný román.

Martin se podíval na první větu na svém papíře, podíval se na obrazovku a dělal svou práci. Když skončil s prvním papírem a měl ho hodit na zem, napadlo ho, že je tentokrát bude počítat, aby měl představu, jak dlouho už vykonává tuhle absurdní činnost.