Má chemická romance

Od deváté hodiny raní se do malého kostela na konci města začalo scházet smuteční hosté. Všichni zachovávalo černý dresscode, oživovaly ho jen bílé rozhalenky u pánů a bílé kapesníčky u dam. Někteří nesli  květiny, které začínaly pomalu uvadat, takže se k této příležitosti obzvlášť hodily. Jejich barva byla stále ještě skryta do šedozelených papírů.

Po chvíli strávené před kostelem, věnované především pozorování lidí, kteří přišli, a hodnocení jejich šatů a výrazů smutku (často přítomném jen v černé barvě šatů), chodili lidé pomalu dovnitř. Prošli uličkou, před oltářem ležela černá zavřená rakev s postříbřenými madly a před ní stáli dva postarší lidé. Rodiče zesnulé. Žena brečela, muž automaticky podával ruce a bezmyšlenkovitě všem děkoval, že vůbec přišli. Každý pak položil své květiny nebo věnec před rakev, pokynuli černobílé fotografii dívky s přiopilým úsměvem na tváři a posadili se do lavice.

Jedním z příchozích byl mladý muž, samozřejmě v černém obleku a bílé košili s pevně uvázanou černou kravatou. Podal otci dívky ruku, soucitně se usmál a šel položit k rakvi sedm různě barevných růží.

O půl desáté začal obřad. Tlustý smuteční řečník v nepadnoucím obleku se vyšplhal po schodech do kazatelny a začal odříkávat naučené fráze o smrti, boží lásce, životním údělu a podobně. Potom pokynul přítomným a pozval na pódium trapnosti smrti dalšího řečníka, kterého nazval duchovním guru krásné Heleny.

Na stupínek vyšla hnědovlasá mladá žena na vysokých podpatcích (díky kterým nahlédla i přes okraj kazatelny) a v kraťoučkých črných šatech. Podívala se do papíru, který držela v ruce, a odkašlala si. „V tento krásný jarní den jsme tady, abychom se rozloučili s Helenou, která pro nás všechny moc znamenala. Ona měla jaro vždycky nejradši.“ Začervenala se. což si většiny přítomných vyložila jako snahu nerozbrečet se. Ve skutečnosti měla jaro nejraději ona.  „Víte, my jsme byly od základní školy nejlepší kamarádky a, i když jsme se poslední dobou moc nevídaly, bylo mezi náma silné pouto. Byla to úžasná holka. Vždycky kamarády vyslechla, poradila, jen tak se neurazila, a hlavně měla pořád úsměv na rtech. Kdykoli ji člověk potkal, vždycky se na něho usmála, i když neměla čas. O to víc tragičtější je způsob, jakým umřela,“ rychle se opravila, „odešla. Prokažme ji tedy dnes úctu tichou modlitbou.“ Podívala se na lidi, kteří zrovna sklonili hlavy, aby v duchu pronesli krátkou modlitbu, a hned se otočila a scházela po schůdcích dolů. Klapání jejich bot jim udávalo rytmus.

Když usedla, zvedl se z místa muž, jehož příchod jsme sledovali, a rovněž vystoupal do kazatelny. „Hel mi kdysi řekla, že život je jen sen pro mrtvé. Víš vůbec, Hel, že jsi mrtvá? Byl už někdo tak hodný a řekl ti to?“ Podíval se na rakev jako by čekal odpověď, nechápavých pohledů obecenstva si přitom všímal jen okrajově. „Myslím, že většina z vás ji stejně nikdy neměla ráda. Ale život není o přátelích, které si uděláte, ale o tom, co vám napíšou na hrob. A ty jsi byla anděl. A to ti vytesám na hrob,“ otec Heleny přikývl, vážně ji to nechal vytesat jako epitaf.

„My se poznali jednoho léta v parku. Kouřila a koukala na město, jak zapadá slunce. Když jsem se s ní začal bavit, řekla mi, že se mnou nebude mluvit, protože jí je špatně. Pak šla zvracet. Vykouřila víc, než byla zvyklá. A nakonec jsme spolu prokecali celou noc. Teda až na pauzy, kdy chodila ze všeho toho dalšího nikotinu zvracet. Už tenkrát jsem se do ní zamiloval. I když to zní blbě. Pak jsem ji několikrát zval na kafe nebo na čaj, nikdy to nebrala jako rande. Jen pomalu upíjela z hrníčku, kouřila a vedla polofilozofické řeči,“ usmál se. „Třeba to, že všichni hoříme, jako zápalky, kterýma škrtala, aby shořely na uhel.

Několikrát jsem ji řekl, co k ní cítím. Když jsem to řekl poprvé, poprskala mě coca colou. Živou mě nikdy nedostaneš, odpovídala mi.

Víte, jak ji měli lidi rádi? Teda alespoň ti, se kterýma se vídala, když se chtěla bavit. Nebo smutnit. Nikdy neplatila za trávu, protože byl do ni Březňák zamilovaný!“ Zasmál se a pokynul hlavou klukovi ve čtvrté řadě, s rozepnutým sakem a červenýma očima. „Někdy mě pozvala do hospody a nechala to zaplatit úplně cizí lidi. Takové ty tatíky, co jsou rádi, že s nima pěkný mladá holka prohodí pár vět a zasměje se jejich blbým vtipům. Tohle ona uměla. Okouzlila každého. Teda, když chtěla…

Tolik nás do ní bylo zamilovaných! Byla jako střela střelená do hejna holubů. Všichni jsme z ní úplně jančili. To nejhorší, co s sebou nakonec odnáší je kousek každého srdce, které zlomila. Nikomu nedovolila se ji přiblížit. Jednou jeden prohlašoval, že se s ní vyspal. A ona mu rozbila hubu,“ naznačil ránu pěstí. „Prostě za nám přišla a před celou jeho bandou mu jich pár uvalila.

Potom jsme spolu do rána seděli v hospodě a pili. Šíleně tenkrát přebrala. Pak mi řekla, že s nikým nikdy nespala, protože to nedokáže. A já byl na jednu stranu strašně rád. Utopil bych všechny…

Ten večer mě políbila. A já doufal, že to není naposledy,“ obrátil se k Helenině rakvi, „jednou zase políbím tvé rty. Jednou.

Když tak na to vzpomínám, asi jsem ji nezažil normální. Vždycky v sobě měla moc nikotinu, kofeinu, byla opilá, zhulená, někdy si dala pár prášků na bolest, jindy houbičky nebo nějaké jiné svinstvo, které ji někdo sehnal. Jednou mi dala něco, prý, že je to dobrá jízda. Pak mi řekla, že je to sušená vochomůrka. Z mé strany to byla chemie, ona sama byla chemie. Byla to taková moje chemická romantika. Chemická romance.

A stejně jsem na ni měl někdy děsný vztek. Byla málomluvná, někdy strašně přecitlivělá, nikdy se nezamilovala, mučila nás, když se ji zachtělo. Doteď mě z toho bolí srdce. Když mi řekli, že je mrtvá, nejdřív mě napadlo, jestli jsi dostala to, co sis zasloužila… nechalas mě tu.

Jako tolik lidí v tomhle pitomém kostele bych dal život, abych ji mohl políbit.“ Chytl si hlavu do dlaní. Původně vůbec nechtěl mluvit takhle. Ale připadala mu jako anděl a démon v jednom. Ani se nemohl podívat na její tvář, když měla zavřenou rakev. Doufal, že bude otevřená. Protože už by určitě nebyla tak hezká, měl by šanci ji dostat z hlavy. Uvnitř byla určitě nebyla tak hezká.

„Nebojte se, už končím,“ usmál se, aby příliš nezdržoval program kremace.

„Protože všichni chceme pařit, když skončí pohřeb. Proto se všichni vždycky scházíme, když pohřbíváme přátele, ne? A přitom je to třeba osm, devět, deset let, co naposledy viděli tvůj obličej, Hel,“ mrkl na brunetku, která mluvila před ním, a znovu pohlédl na Helenino poslední lože.

„Ty odcházíš a já na tomto místě umírám. Nakonec, co horšího ještě můžu říct?

Tak sbohem a dobrou noc.“