Na sedadle smrti

- než "začnu", chci jen poděkovat za občasnou návštěvnost - Děkuji. Reakce a komentáře jsou vítány.
Mám rozepsaných pár věcí, přijdou sem, až budou hotovy. Takže zatím šuplík s cedulkou 14.1. 2014.

Jak nazvat stav, kdy se vznášíte nad městem, díváte se na lidi a zdají se vám malí a malicherní, kdy vaším největším problémem je, že vás něco tlačí do zad. Stav, kdy se nemůžete přestat smát, i kdyby jste chtěli, a snažíte se vzpomenout si, proč jste se takhle necítili už dřív. Když vaším největším nepřítelem je východ slunce.

Nebyla to láska. Ta vzájemná náklonnost, chemie, sympatie, empatie ani podobně nabubřele znějící slova. Byly to halucinace. Halucinace vyvolané přítomností někoho, vedle koho jsem si mohla připadat lepší.

Nikdy jsem netoužila po tom, být doceněná nebo oblíbená. To ale byla doba, kdy jsem si připadala líp než dobře. Líp než lépe. Lépe než bezcenně. Asi tak, jak si připadá jednooký plyšový medvídek, kterého si každý večer bere do postele malý chlapec a vypráví mu vše, co se odehrává v jeho mysli. Byla jsem tou nejdůležitější osobou na celém světě.

Hovory s F

Seděl na pračce, nohy opřené o protilehlé umyvadlo. Vždycky, když tady takhle sedával, byl rád, že mají tak malinkou, útulnou koupenu. Seděl, kouřil a popel odklepával do umyvadla. Kouřil pomalu, jako by každý výdech mohl být jeho posledním. Slastně zavřel oči, když do sebe natahoval kouř, pak oči otevřel a díval se na zářivě oranžový prstenec přecházející do popelava. Vydechnul a sledoval, jak dým stoupá a rozpíjí se. Dnes zde ale výjimečně neseděl sám.

„A pak ať mi někdo říká, že nejsi maso!“ řekl, když natáhl kouř a podíval se k tyrkysové vodě, která byla napuštěna do víc jak tří čtvrtin vany. „To nemůžou myslet vážně. Hýbeš se? Hýbeš! A dýcháš a jíš a množíš se a děláš všechno to, co ostatní maso.“ dodal dotčeně. A umřeš. vyvstalo mu v mysli.

Ve vodě plaval pořád dokola kolem obvodu vany Fishka (tak byl překřtěn, když sem včera dorazil). Byl to kapr. Neuvěřitelně tiché stvoření. Pár ploutví, ocas a tlamička (v neúnavném protestu proti svému nevyhnutelnému osudu).

Nic není - jak se zdá

Pro dnešek si nechám své myšlenkové pochody o podzimu. Nebudu hledat pramen mládí, smysl života ani tu sponu, kterou jsem včera položila na stůl a něco ji sežralo (mám podezření čínskou kočičku štěstí... poslední vůbec nemává tlapičkou).

Je to hektické. Všechno se točí. Než se dokopu k našprtání se latiny, je tady další týden a já zvažuju, jestli má cenu tam chodit. Stále mě baví lidská... nelibost? Když vás někdo vidí a stočí své cesty jinam (protože to vůbec není nápadné) nebo si vás náhodou nevšimne. Kdyby jen věděli... Nikdy se nesmí dozvědět, jakou mi to dělá radost (­– nechali by toho).

Naštěstí nic není perfektní a to mi vyhovuje. Na stole štos knih na čtení (jako bych měla hromadu času), marná snaha zkrotit své vlasy, ukázkový flek na kalhotách.

A událost včerejšího večera sepsaná na dnešní přednášce:

Tak dlouho jsem na to čekala. Kdybych někomu řekla, jaké potěšení pro mě je dát si ho do pusy, asi by mi nevěřil (nebo mě měl za blázna). A já bych se mu nedivila. Po těch... po tom dni, co jsem tě neměla... ne, nechci na to myslet. Vkládám si tě do úst. Sevřen pevně ale jemně v pravé ruce, pomalý pohyb a cítím tě střídavě vepředu – vzadu. Vypadá to komicky. Rty sevřené kolem jeho obvodu. Skoro dvacet centimetrů, ale to nejdůležitější je na tom konci, který mám právě u stoličky vlevo (z mé strany) dole. Po chvíli rychlých pravidelných pohybů tam a zpět mi mezi volně staženými rty stéká bílá tekutina. Chutná zvláštně. Utřu ji z brady. Plivu a vyplachuju si ústa. Jak jsi mi chyběl, zubní kartáčku!