Jiráskův coven

„Je to banda starých čarodějnic, ale vám by se tam mohlo líbit,“ řekla Marii obézní žena na úřadu práce a poslala ji na pohovor do pobočky městské knihovny v Jiráskově ulici. Marii se ale vidina práce v knihovně líbila. Stará vilka na kopečku, balkon stíněný lípou, vůně knih a navíc byla poblíž zastávka autobusu. Proto byla šťastná, když ji vzali, a ještě šťastnější, když ji po třech měsících kolegyně požádaly (tedy spíš ji nařídily), aby přišla do práce na pět hodin, aby ji mohly oficiálně zasvětit.

Když přišla ráno do knihovny, bylo vše osvětleno jen svíčkami – zato svíčkami všech barev a velikostí. Zrovna se zadívala na žlutou svíčku s kuřátkem, když se odněkud vynořila knihovnice Milada, řečená Mína, a sladce se na Marii usmála „To je super, že už jsi tady, dáš si čaj?“

„Nic si nedá!“ Ozval se z patra hlas Magdaleny, korpulentní postarší ženy s úzkými brýlemi na širokém nose, „Nesmí předtím jíst, říkali jsme ti to, ne?“ Zašklebila se na Marii, ta jen souhlasně zakývala hlavou.

„Novitas imperita je tady!“ Zakřičela přes Mínino rameno Bára, hubená brunetka s chytrýma očima a neuvěřitelně velkými ústy.

(ne)libost

Kurva

nic víc

nebo míň

Jen kurva

Nemusí to mít

vyryto na čele

Jde ji z očí

čpí ji to z vlasů

má to v chůzi

a pohybech rukou

pokousané rty

jak se to snaží

skrýt před

kým?

(protože !vůbec!

nechci nikomu ublížit

nechci nikoho potěšit

vykrábat ji oči

být havranem

škubat ji vlasy

pojednom)

Její libost
Má nelibost

Přednášejte mi...

…dneska mám cit jen na dva obrazy. Říkejme tomu „co daly a vzaly  páteční přednášky“.

V prostoru dochází kyslík. Nebo mi tak možná jen připadá, protože mám mikinu, bolí mě hlava a chce se mi spát. Chvilkami zavírám oči, ale bojím se, že bych mohla opravdu usnout. Přednášející dáma (respektive čtoucí dáma) má vlasy jako  Frankensteinova nevěsta (ano, zase jsem skončila u hororu). Má přesně ten šedý pruh vlasů, stejně kudrnaté. Jen tahle je trochu starší než Démonová. Je sama a dala se na akademickou dráhu. Podle jejich v kotnících překřížených nohou je spokojená. Do toho skupina dalších akademiků: nasraná profesorka, roztěkaný docent (oprava – už profesor!), meditující docent Dugha, slušně poslouchající docentka a doktor, který si taky pořád píše nutné poznámky na ruku. Do dlaně. A skupina nezajímavých doktorandů (i ta, která nehýbe horním rtem) – snad až na slečnu sedící přede mnou – velice sympatická, zajímavě oblečená slečna (je příhodně otočená, takže občas přes její brýle sleduju přednášející), která už má v hnědých vlasech stříbrné nitky. Šediny. Na ní mi to připadá nádherné.

Na dnešní přednášku jsem se těšila. Vyspaná, pěkně oblečená a upravená, jen se ponořit do Prostorů. Doslovně. Doktor (ten, který si píše do dlaní) přednáší o literárním prostoru krajiny. Pominu to, že bych to měla vnímat, protože je to škola – ale poslouchám s nadšením, protože má skvělý přednes a navíc to můžu trochu zneužít při práci. Až budu mít čas, musím zkusit napsat článek o tom, jak zahraniční autoři vnímají Česko. Eco, Roth, Nabokov, Murakami a další mě teď nenapadají. A možná přidám odstavec o tom, jak se chápali naši emigranti (protože miluju Hostovského). A pak se zahledím na klučinu vyšší hodnosti přede mnou. Studuju jeho tetování. A pak celé záda. A pak záda jeho spolusedícího. Linie páteře, odhaduju, kde začínají žebra, prohlížím si jejich paže. Chtěla bych prsty jezdit po všech těch čárách a nechat si vyprávět od průvodce po galaxii. Připadá mi to jako věčnost, co jsem někoho hladila po zádech. A teď abych zase začala stopovat…

Má chemická romance

Od deváté hodiny raní se do malého kostela na konci města začalo scházet smuteční hosté. Všichni zachovávalo černý dresscode, oživovaly ho jen bílé rozhalenky u pánů a bílé kapesníčky u dam. Někteří nesli  květiny, které začínaly pomalu uvadat, takže se k této příležitosti obzvlášť hodily. Jejich barva byla stále ještě skryta do šedozelených papírů.

Po chvíli strávené před kostelem, věnované především pozorování lidí, kteří přišli, a hodnocení jejich šatů a výrazů smutku (často přítomném jen v černé barvě šatů), chodili lidé pomalu dovnitř. Prošli uličkou, před oltářem ležela černá zavřená rakev s postříbřenými madly a před ní stáli dva postarší lidé. Rodiče zesnulé. Žena brečela, muž automaticky podával ruce a bezmyšlenkovitě všem děkoval, že vůbec přišli. Každý pak položil své květiny nebo věnec před rakev, pokynuli černobílé fotografii dívky s přiopilým úsměvem na tváři a posadili se do lavice.

Jedním z příchozích byl mladý muž, samozřejmě v černém obleku a bílé košili s pevně uvázanou černou kravatou. Podal otci dívky ruku, soucitně se usmál a šel položit k rakvi sedm různě barevných růží.

Kind-of-Pictures

Postřehy z posledních dvou týdnů... omlouvám se, za případné překlepy, ale kdybych tyhle věci nepublikovala hned, neudělala bych to nikdy.

Žloutek je učitel. Není to jeho pravé jméno, je to krycí jméno zvolené podle jeho křiklavě žlutého trička (ne neonové, ale vážně žluté). Právě učí studenty fakulty sociálních studií (kupodivu někteří vypadají jako lidé) angličtinu. Snaží se jim otázkami rozběhnout mozky skoro jako Viktor Frankenstein, když zkoušel, kolik voltů je potřeba. Mluví rychle, tak rychle, že se člověk nemůže zasmát jeho vtipům, protože v momentě, kdy mu vtip dojde, vyřkl Žloutek už další tři věty. A přitom vypadá přirozeně. I při tom svém učení. Možná je to proto, že i do výkladu odborného článku musí vrazit hlášku o R. Frostovi a zavtipkovat si o Coldplay (Fix you is american english but they're from Britain!), nebo odpovedět něco jako I don't know, ask your mother. Je zvláštní, jak nepřirozeně přirozeně přechází do rodného jazyka. Přepíná automaticky jako… nic podobného mě nenapadá. Musel uzavřít smlouvu s ďáblem. Jako Faust. Jedinou otázkou je cena: bude ze Žloutka vaječina nebo jen volské oko..?

Správce (03)

„Tak na cos přišel?“ Probral ho z úvah ženský hlas. Byla to kudrnatá zlatovláska.

„Nebere mi to hlava,“ rychle se posadil a zadíval se ji do tváře. „Vylučujem možnosti. Ale proč? Zkusil sem schválně kliknout na nesprávnou, ale nic se nestalo. Proč to děláme, když nevadí, že to uděláme špatně?“

„Mám ti to vyspoilovat?“

„Spoiluj!“ Zasmál se.

„Fajn. Ale nejdřív,“ šibalsky na něho mrkla, „pár jednoduchých otázek.“

Bylo mu jasné, že ty otázky jednoduché nebudou. A pokud ano, půjde o polofilozofické otázky, se kterými přišel Sokrates, Aristoteles nebo Platón, a nikdo je neumí jednoduše zodpovědět.

Správce (02)

Nevěděl, kolik času uplynulo, když k němu přišla paní ve středních letech a oznámila mu, že je na řadě.

Přišli do místnosti, ona poklepala na rameno nějakému mladému muži, on ji odevzdal podložku a odešel. Martin se postavil na jeho místo a rozhlédl se kolem sebe. Zrzavá žena na jedné straně, šedivějící muž na druhé straně, oba s úsměvem ťukali na obrázky a koukali do papírů, jako by četli nějaký zábavný román.

Martin se podíval na první větu na svém papíře, podíval se na obrazovku a dělal svou práci. Když skončil s prvním papírem a měl ho hodit na zem, napadlo ho, že je tentokrát bude počítat, aby měl představu, jak dlouho už vykonává tuhle absurdní činnost.

Správce (01)

Ani nevěděl, jak se na tom místě ocitl. Najednou kráčel v davu lidí se stejně zmateným pohledem jako měl on sám. Přišli do velké síně, byla to jen místnost s bílými stěnami i podlahou, nikde žádný koberec, obrazy, světla, židle.

Když se místnost zaplnila, přišel odněkud nevýrazný chlapík s plastovou krabicí v rukou. Uprostřed místnosti ji položil na zem, stoupnul si na ni a zakašlal. „Chci vás tady přivítat,“ rozhlédl se a suše pokračoval, „Vítejte. A teď se musíme dát do práce. Tak pojďte tou chodbou tady vpravo.“ ukázal rukou směr.

Kouzlo okamžiku

Cesty z večerních směn jsou vždy kruté. Tím krutější jsou v kruté zimě. Na nebi není ani mráček, takže obloha vypadá jako obrovská ledová plocha a člověk si připadá jako ryba, která se dívá na zamrzlou hladinu rybníku. Brzo se stmívá, takže v šest ráno a šest odpoledne je venku stejná tma. Člověk je jako cibule, každý další krok unavuje a každá chvilka strávená v teple městské hromadné dopravy svádí k spánku.

Ale Clare nejezdila městskou hromadnou, ona jezdila vlakem. A tma venku ji byla příjemná, protože si v ní připadala neviditelná. A hladina rybníku ji připadala krásná, i ta malá díra, kterou vnikalo dovnitř trochu světla.

Vlakem jezdila ráda. Průvodčí ji znali, někdy ji nechali spát, někdy ji nechali číst. A jeden ji vždycky pochválil účes, nehty, nebo se jen usmál a popřál ji hezký večer. Zrovna dnes ji popřál hezký večer.

V chladné noci...

V chladné noci

u lůzy se skyryly,

zůstaly bez pomoci,

jen aby shnily

v útrobách kanálů

hlubších než dost

jen rachoz z lokálů

pro ně staví most

přeřezává mříže

jejich vězení

a to vše v naději,

že se nic nezmění,

Zůstanou skryty.

Jak přišel Johnny Blacklife o nohu?

Johnny Blacklife byl se svým životem spokojený. Měl v hlavě naprosto dokonalou postavu pro svůj román. Chtěl jen psát. Práce ho nezajímala. Chtěl být od dětství spisovatelem a nyní byl svému cíli tak blízko. V postavě doktora Müllera se odrazil celý jeho dosavadní život. Zklamání a prohry, radosti a úspěchy. Bylo tam všechno! Četl svůj rukopis stále dokola. Komunikovali spolu, předávali si nápady a Johnny je zapisoval. Ale dostal strach. Zdálo se mu, že příběh už není v jeho režii. Jako by Müller byl jeho součástí, jako by Müller byl skutečným člověkem a Johnny Blacklife (narozen 2.7. 1977 ve slavném přístavním městě) jen vymyšlenou postavou. Rozhodl se ho zabít. Odříznout ten kousek sebe, který do příběhu vložil.

Rozhodl se zabít. Jako by Johnny Müller byl jeho součástí, jako by Blacklife byl skutečným člověkem a doktor Müller (narozen 2.7. 1977 ve slavném přístavním městě) jen vymyšlenou postavou. Zdálo se mu, že příběh už není v jeho režii. Dostal strach. Komunikovali spolu, předávali si nápady a Müller je zapisoval. Četl svůj rukopis stále dokola. Bylo tam všechno! Zklamání a prohry, radosti a úspěchy. V postavě doktora Johnnyho Blacklifea se odrazil celý jeho dosavadní život. Také chtěl být od dětství spisovatelem a nyní byl svému cíli tak blízko. Práce ho nezajímala. Chtěl jen psát. Měl v hlavě naprosto dokonalou postavu pro svůj román. Johnny Blacklife byl se svým životem spokojený. Jak přišel Johnny Blacklife o nohu?

Rakvička

Tuhle věc jsem poprvé rozpsala 23. září 2009 (proto ono datum) a nějak jsem se dostala k tomuto zkusi přepsat. Tohle je první ze tří částí (ty dvě jsou ještě nenapsané), když už nic, aspoň se dovíte, co se mi už tenkrát hodilo hlavou. Teda pokud vydržíte do konce, samozřejmě.

Děkuju těm pár lidem, že tady občas zajdou a možná přelouskají aktuální příspěvek.
P.S.: název je jen pracovní

Byla noc na 23. září , pondělí. Většina lidí ve městě už nejspíš spala, alespoň se tak zdálo, když se Alena dívala z okna svého pokoje. Tma, nikde v okolí už nesvítila okna, na ulicích bylo pusto. Jen doléhající zvuk z blízké autobusové zastávky dával každých čtyřicet pět minut tušit, že někdo bdí.

Alena si zrovna uvařila čaj. Earl grey s lžičkou medu a mlékem, protože přichází podzim a teplé mléko v člověku nechává ještě dlouho teplo. Sedla si na zem, vedle sebe položila hrnek, popelník , krabičku cigaret a starý diktafon na kazety.

„Jmenuju se Alena Tauberová. Tuhle pásku nahrávám pro případ, že mě dostane rakovina. I když všichni doktoři tvrdí, že ji určitě vyléčím, protože je mi třiadvacet a jsem silná a zdravá mladá žena plná elánu a bla bla bla. Tohle je něco jako zpověď. Prostě potřebuju říct nahlas, co jsem udělala. Ne že bych toho litovala.

Ta myšlenka se mi dostala do hlavy týden po mých šestnáctých narozeninách. Šla jsem tenkrát domů od spolužačky a šla jsem, jako vždycky, přes park. Bylo to v listopadu, byla už tma. Z jednoho křoví vyskočil kluk, bylo mu asi jako mi teď. A měl v ruce nůž. Možná vám to připadá, že jsem si koledovala, když jsem chodila večer sama parkem, ale já vždycky zastávala filozofii, že na přepadení je ten park strašné klišé, takže mě tam nikdy nikdo přepadnout nemůže. A od toho dne razím, že když mě tam přepadli jednou, podruhé se to stopro nestane. No, ale zpátky. Ten kluk chtěl moji peněženku a mobil. Já mu řekla, že mu nic nedám. Chápejte, měla jsem tam svoji první výplatu, protože jsem zrovna začala pomáhat tátovi ve Kvítku. Ten kluk naznačil, že se mi jako nebojí ublížit, že má nůž. Tak jsem se sehnula k tašce, jako že vytáhnu tu peněženku. A pak, když jsem viděla, že sklonil tu ruku s nožem, jsem se rozeběhla... ale ten parchant mě chytl za ruku a nějak jsme se prali. A najednou nevím jak, ale najednou měl v břiše ten svůj nůž a já měla v dlani její rukojeť a on vykřikl a spadl.“

Srkla čaje a zapálila si cigaretu.

Představení

Následující text patří do celku, který jsem na předcházejícím blogu nazývala "Viktor". Mám pro to vymyšlený celý koncept a tohle je něco jako začátek. Bohužel ještě nemám název, proto se celý příspěvek jmenuje tak debilně. Snad mi to odpustíte. Na názvy jsem byla vždycky levá...

Upozornění: Podobnost se skutečnými osobami nebo událostmi je zcela záměrná.

Svět je nádherné místo pro člověka, který tomu věří. Který hledá to dobro a radost a všechno s tím spojené.  Ale kdo na to má čas a energii? Kdo si může dovolit vidět vše růžově. Neříkám, že je dobré mít nasazené něco jako černé pesimistické brýle… ačkoli černou považuju za barvu inteligence a nikoli smutku… kdo si dnes může vůbec dovolit mít nějaký sen.

Já mám v podstatě všechno, co potřebuju. Už pár let bydlím v jednopokojovém bytě. Ale ten pokoj je vážně velký – mám tam kuchyň, ložnici, obývací pokoj, což znamená dvě malá křesla a kulatý stolek. Zkrátka na bydlení si nemůžu stěžovat. Pronajímá mi ho taková stará paní, znáte to… vyperoxidovaná trvalá, věkem zaoblená, silné brýle. Taková normální babička. Docela jako ta moje, té taky vždycky, když se mi podívala do pokoje, málem vyletěla z pusy protéza.

Bilancování byla jeho oblíbená činnost.

Tentokrát bilancoval v kavárně nad hrnkem earl graye. Díval se po se po lidech, odhadoval jejich životní příběhy, které byly určitě zajímavější než ten jeho. Koneckonců to, co si dokážeme představit a vymyslet, je většinou zajímavější než skutečnost.

Ta holka v červených šatech sedící s tím týpkem v hnědém saku jsou určitě vysokoškoláci. Oba se tváří, že sežrali celý svět, nebo alespoň polovinu a zbytek dojí zítra. Těžko říct, kdo z nich je žalostnější. Ta holka z vesnice, která přijela do velkého města, aby dokázala, že má na víc, ale nakonec stejně skončí jako prodavačka v obchodě s oblečením. A on? Namyšlený floutek, který si udělá doktorát a potom toho bude celý život litovat. Neustále vydávat další publikace, hodit se za příležitostmi ke článkům, vymýšlet přednášky, když si tě vyberou na hostování do jiné tzv. intelektuální nory.

Vlastně na tom nejsem tak špatně.

Jsem knihovník.

Zkusím jinou intonaci. Jsem Knihovník.

Mám práci v teple a klidu. Pomáhám lidem uprchnout od nudného života. Stačí se podívat na lidi, kteří mi tam chodí. Aspoň jim dávám nějakou útěchu.

Knihovník, dámy a pánové, jsem knihovník.

Karma police

Jak nádherný dokáže být život prokrastinátora.
Když víte, že máte jen dva týdny na učení na státnice... ups.. už jen deset dní...
Takže vstávám až kolem 8h, protože odmítám vylést z postele po prvním probuzení. Při učení myslíte na to, jak by to mohlo dopadnout nebo nedopadnout, co byste řekli z učiva a čím to zachránit... jak se našprtat něco jako lingvistiku... to není můj obor. Připadá mi to, že všechny mé zaručené postupy jak se učit selhaly. A každý den selhávájí znovu. Takže rezignovaně sedím na gauči, mám pauzu, v očích slzy a v rukou oříškovou zmrzlinu, která už došla.
Po večerech si představuju, jaké to bude, až to budu mít za sebou... naivně doufám alespoň ve trojky. Vlastně v Ečka. Ohledně bakalářky strach nemám... přesně vím, co mám špatně, ale toho si snad nikdo nevšimne. Pak si pustím něco od Radiohead, protože mají tak klidnou melancholickou hudbu (při Karma Police mám chuť si zapálit). Ale s úžasnými texty, které netvoří jen tři nekonečně se opakující věty. Celý svět se točí, nohy se pletou jako při první chůzina podpatcích.

A už přesně vím, co budu psát, až bude tohle všechno za mnou...

Nějaké rady ohledně učení? Krom "makej, nemáš moc času"..?

filmové Obrazy

Dnes třikrát o ženách a jejich krásném údělu

Jeden starý italský horor je o čarodějnici, kterou pohřbili za živa, protože se jim nepodařilo ji upálit. Probouzí ji muž volající o pomoc. protože se za ním v kobce zavřely dveře. Ono to volání v italštině zní trochu ďábelsky. Její rakev jako by vybuchla zevnitř. Záběr na bílou vyhublou ruku s dlouhými drápy, démonické oči a tvář (vlastně všechna kůže) pokrytá boláky jako po moru. Co je ale zvláštní, je touha toho muže. Jde k ní a políbí ji. Bez ostychu, bez odporu. Víc neviděla, asi se přetrhl film. Ještě chvíli zmateně zírala na bílé plátno. Žena nemusí být krásná, aby dostala muže. Nemusí vlastně vůbec nic. Jen mu otevřít dvěře nebo vlastní rakev. Tak kde se stala chyba?

Nikdy nic nestíhala, nedokázala si naplánovat den, natož život. Chtěla být dokonalá. Alespoň se tomu utopickému stavu přiblížit. Začala si na mapě hledat Stepford. Našlo ji to jen něco v Glasgow. Začala si balit kufry, především všední potřeby, klasické kousky oblečení, nejhezčí šperky - začne nový život jako Stepfordská panička. Pokud nemá v životě nic dokázat, tak ať to stohí za to! Už nikdy nic nepřipálí, nezaspí, nebude muset manželovi lhát o bolesti hlavy, nebude mít výčitky a deprese. Nikdy se ji nic nepovedlo, přání šla do kopru. Budiž z toho alespoň koprová omáčka, středeční čokoládové sušenky, sobotní lívance a nedělní pečínka. Všechen její neúspěch skryje nadýchaná spodnička stejně jako jahody skryje pusinková pěna.

Připadala si jako ta malá holčička z Interview s upírem. Claudia? Přesně ta scéna, kdy stojí ve tmě na ulici a dívá se nahoru do okna na mladou nahou ženu jak se češe. Přesně ten moment, kdy ji dochází, že nikdy nebude jako ona. Upíři, a někteří smrtelníci, nevyrostou. Nikdy nebudou telesně a duševně dospělí. Budou stále stejní, i když pro okolí dospělí budou, ale i oni jim budou stále nosit panenky.

Smrtelná Claudia, narozdíl od té filmové, necítí jen touhu být krásná a dospělá. Ve smrtelné Claudii převládá nenávist. Nenávidí a žárlí. Neseznámí se s ní aby ji mohla později vysát všechnu krev z těla, ale aby mohla sledovat, jak ji s krví opouští i krása. Cuchá ji černé vlasy, když ji vráží nerezový kuchyňský nůž do prsou. Sleduje, jak ji z tmavých očí mizí jiskra, jak se tělo cuká v křeči.

Pojď, drahý, uděláme si Frankensteina

Za poslední týden se v podstatě nic důležitého nestalo... tedy z hlediska vesmíru (omluvám se planetě v daleké galaxii, jejichž obyvatele vyvraždila nějaký agresivnější rasa žijící na prašivce vzdálené dvě stě padesát osm tisíc světelných let. Genocida není sranda. Ale po pravdě, nám na Zemi je to jedno.) Z osobního hlediska to byl docela úspěch: účast na akci, kde jsem musela mluvit před lidmi, a já se nezhroutila, brutálně nezrudla ani nezačala mluvit jako robot. Šílená třesavka v noze se neděla, protože ji nikdo neviděl. Každopádně mám z akce jednu myšlenku, která mě docela zaujala, a tak o ní přemýšlím před usnutí (navíc se tím snažím odehnat depresi – dvě planetky jednou ranou).

Ještě žiju...

Vážně se stydím, že je píšu teprv druhý (nebo třetí?) příspěvek tohoto roku.

Pravdou je, že jsem stále čekala, že napíšu něco nového... něco docela fajn, ale to se nějak neděje. Vždycky mám totiž pocit viny, protože bych měla psaát bakalářku. Kompenzuju si to dopisováním povídky z loňského června.

Řekla jsem si, že alespoň napíšu pár řádků o tom, co se teď u mě děje... ale i toho bude trapně málo.

Dívka, která se smířila se schizofrení

Zrcadlo je nejlepší přítel člověka ...dokud nezačne odpovídat.

Měla mnoho přezdívek. Jinak ji oslovovali doma, jinak kamarádi v hospodě nebo ve škole, jinak ji říkal její přítel. Někde na pozadí vše těch jmen, přičemž každé pojmenovávalo jinou stránku její osobnosti, se začalo rodit cosi nového. Nejen nová nálada nebo póza, ale rovnou nová osoba. A ona dívka si toho začala být vědoma. Snažila se zachovat klid. Nezačala hledat exorcistu, nemodlila se –

 rozhodla se, že toho démona začne studovat. Smířila se se svou chemickou schizofrenií.

Ne, tohle není začátek další (ne)strhující fikce. Takhle to doopravdy bylo a je.