Rakvička

Tuhle věc jsem poprvé rozpsala 23. září 2009 (proto ono datum) a nějak jsem se dostala k tomuto zkusi přepsat. Tohle je první ze tří částí (ty dvě jsou ještě nenapsané), když už nic, aspoň se dovíte, co se mi už tenkrát hodilo hlavou. Teda pokud vydržíte do konce, samozřejmě.

Děkuju těm pár lidem, že tady občas zajdou a možná přelouskají aktuální příspěvek.
P.S.: název je jen pracovní

Byla noc na 23. září , pondělí. Většina lidí ve městě už nejspíš spala, alespoň se tak zdálo, když se Alena dívala z okna svého pokoje. Tma, nikde v okolí už nesvítila okna, na ulicích bylo pusto. Jen doléhající zvuk z blízké autobusové zastávky dával každých čtyřicet pět minut tušit, že někdo bdí.

Alena si zrovna uvařila čaj. Earl grey s lžičkou medu a mlékem, protože přichází podzim a teplé mléko v člověku nechává ještě dlouho teplo. Sedla si na zem, vedle sebe položila hrnek, popelník , krabičku cigaret a starý diktafon na kazety.

„Jmenuju se Alena Tauberová. Tuhle pásku nahrávám pro případ, že mě dostane rakovina. I když všichni doktoři tvrdí, že ji určitě vyléčím, protože je mi třiadvacet a jsem silná a zdravá mladá žena plná elánu a bla bla bla. Tohle je něco jako zpověď. Prostě potřebuju říct nahlas, co jsem udělala. Ne že bych toho litovala.

Ta myšlenka se mi dostala do hlavy týden po mých šestnáctých narozeninách. Šla jsem tenkrát domů od spolužačky a šla jsem, jako vždycky, přes park. Bylo to v listopadu, byla už tma. Z jednoho křoví vyskočil kluk, bylo mu asi jako mi teď. A měl v ruce nůž. Možná vám to připadá, že jsem si koledovala, když jsem chodila večer sama parkem, ale já vždycky zastávala filozofii, že na přepadení je ten park strašné klišé, takže mě tam nikdy nikdo přepadnout nemůže. A od toho dne razím, že když mě tam přepadli jednou, podruhé se to stopro nestane. No, ale zpátky. Ten kluk chtěl moji peněženku a mobil. Já mu řekla, že mu nic nedám. Chápejte, měla jsem tam svoji první výplatu, protože jsem zrovna začala pomáhat tátovi ve Kvítku. Ten kluk naznačil, že se mi jako nebojí ublížit, že má nůž. Tak jsem se sehnula k tašce, jako že vytáhnu tu peněženku. A pak, když jsem viděla, že sklonil tu ruku s nožem, jsem se rozeběhla... ale ten parchant mě chytl za ruku a nějak jsme se prali. A najednou nevím jak, ale najednou měl v břiše ten svůj nůž a já měla v dlani její rukojeť a on vykřikl a spadl.“

Srkla čaje a zapálila si cigaretu.

„Zírala jsem, jak tam leží, krčí se... nemohla jsem utéct. Nevěděla jsem, jestli mám utéct nebo zavolat záchranku nebo policajty. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, že se mi tohle stalo. Stačilo, že i tak mě všichni nenáviděli. Když jsem udělala první dva kroky od toho kluka, došlo mi, že na tom noži musí být moje otisky. Na to jsem se moc dívala na kriminálky, abych udělala něco takového. Tak jsem k němu přišla zase blíž a chytla jsem ten nůž, on se na mě vyděšeně díval, chtěla jsem ho vytáhnout, ale není to tak jednoduché, jak se všude ukazuje. Musela jsem ho chytnout oběma rukama a zapřít se kolenem o jeho hrudník, abych ji vytáhla.

Doma jsem si pohřbila hluboko do skříně. Tu noc jsem nemohla spát.

Druhý den se to začalo vyšetřovat a za otcem přišel jeho známý policajt s tím, že ten kluk nemá příbuzné a tím pádem není nikdo, kdo by ho mohl pohřbít, tak to musí udělat město. A to znamenalo, že to bude u otce. Jo, můj otec měl v té době pohřební ústav, jmenoval se kvítek – protože čím jiným je život, než jen kvítek v boží zahradě. Měl ho do matčiny smrti. Ona byla jeho poslední. Vždycky, když mělo někoho pohřbívat město, šlo se za mým otcem. Jak je asi jasné z mojeho příjmení, Tauberové jsou Židi a můj otec je ten největší. Vážený občan, skvělý společník a uctivý služebník. Tak  uctivý, že kvůli bohu peněz odšoupne bokem Boha. Vždycky tvrdil, že malý kšeft je lepší než žádný. Pohřbíval židy, katolíky, křesťany, jehovisty, bezvěrce i nihilisty. Pár Palackých a navrch dvě Destinové a zařídil pohřeb v kostele i psovi. True story, bylo mi třináct a byl to pudl staré panny Palečkové. Člověk se div nepotrhal smíchy, když kněz mluvil o Filípkové oblíbeném místě v městském parku.

Ale zase zpátky. Můj otec měl v té době často deprese, protože obchody nešly moc dobře. Teda lidi umírali, ale pozůstalí většinou hledali nejlevnější firmu a to ta naše zrovna nebyla. Bylo jim šumák, jestli do hrobu opravdu poputuje teta i s rakví nebo ji tam hodí jen tak a rakev prodají ještě třikrát, čtyřikrát. Urny jim stačily hliníkové s pozlacením, nechtěli ty krásné kousky mého táty s pravým zlatem nebo stříbrem. Samozřejmě do doby než jedna mladá matka nepojala podezření, že popel jejího osmiletého syna přece nemůže vážit tři kila. To byl uragán... haa.
Otec se každý týden hádal s bankou, které dlužil. Neustále opakoval, že obchody jsou špatně, vedení firmy a platy zaměstnanců – to není zadarmo. Bankovní supi jsou v jádru lidské bytosti, které mají úžasný dar uzamknout všechen soucit a porozumění do malé černé urny a schovat ji pod špadně padnoucí černé sako z výprodeje. V obýváku bývala na polici rodinná fotografie z dovolené v itálii, stará skoro deset let, byla často položená obrázkem dolů – to když měl táta depresi, že neuživí rodinu a že bude jediný ze tří bratrů, který neumí úspěšně podnikat.

Každopádně mě napadlo, že když nám město přihrává zákazníky, bylo by fajn, kdyby umíralo víc lidí. Tak jsem se rozhodla zachránit otcův podnik.“