Můra k pohledání

Přináším pár obrazů, jak je už asi zvykem. Dnes to zkusím trochu propojit – schválně říkám, že se o tom pokusím – za výsledek neručím.

Existují lidé, kteří mě dokáží děsit bez zjevné příčiny. Jen tím, jak vypadají, mluví nebo jen abstraktně působí. Vzpomínám si na jednu slečnu. Věk? Asi šestadvacet. Sedí na židli u katedry. Má nepřirozeně bílou pleť, takovou jsem ještě nikdy neviděla. Šedou. Velké hnědé oči, které nehřejí, spíš jsou jako hlína, takže když se na mě zadívá, mám pocit, že stojím na dně vykopaného hrobu a z jejích očí se na mě hrne hlína a já vím, že mě to udusí. Má nenápadné rty. Když mluví, slova dávají smysl, ale nejdou dohromady s jejím výrazem. Vůbec nehýbe horním rtem, jen ji trochu škube spodní ret, když vyslovuje znělou hlásku. Mimika není. Řeč těla není. Chvíli na točivé židli pohybovala pánví jako malá holčička, která se nudí při čekání na rodiče. Ale už nic. Ani se nehne. Tělo strnulé. Podává knihu, čekala jsem zavrzání pantů, ale kupodivu nic. Ten horní ret se ne a ne pohnout. Sklouznou mi oči k celku. Má docela pěknou postavu, ale je oblečená jako stará panna (pokrytecky se usměju). Marnivá asi nebude. Je jako vosková figurína. Prototyp učitelky z katolické školy? „Tak už to ukončíme,“ vstává a stále nehýbe horním rtem.