Můra k pohledání

Přináším pár obrazů, jak je už asi zvykem. Dnes to zkusím trochu propojit – schválně říkám, že se o tom pokusím – za výsledek neručím.

Existují lidé, kteří mě dokáží děsit bez zjevné příčiny. Jen tím, jak vypadají, mluví nebo jen abstraktně působí. Vzpomínám si na jednu slečnu. Věk? Asi šestadvacet. Sedí na židli u katedry. Má nepřirozeně bílou pleť, takovou jsem ještě nikdy neviděla. Šedou. Velké hnědé oči, které nehřejí, spíš jsou jako hlína, takže když se na mě zadívá, mám pocit, že stojím na dně vykopaného hrobu a z jejích očí se na mě hrne hlína a já vím, že mě to udusí. Má nenápadné rty. Když mluví, slova dávají smysl, ale nejdou dohromady s jejím výrazem. Vůbec nehýbe horním rtem, jen ji trochu škube spodní ret, když vyslovuje znělou hlásku. Mimika není. Řeč těla není. Chvíli na točivé židli pohybovala pánví jako malá holčička, která se nudí při čekání na rodiče. Ale už nic. Ani se nehne. Tělo strnulé. Podává knihu, čekala jsem zavrzání pantů, ale kupodivu nic. Ten horní ret se ne a ne pohnout. Sklouznou mi oči k celku. Má docela pěknou postavu, ale je oblečená jako stará panna (pokrytecky se usměju). Marnivá asi nebude. Je jako vosková figurína. Prototyp učitelky z katolické školy? „Tak už to ukončíme,“ vstává a stále nehýbe horním rtem.

Večer ve vlaku. Jedna z těch cest, kdy člověk nečte, nepřemýšlí, neusíná. Zírám okýnkem ven do tmy, neuvažuju nad světem, nesním si svůj sen, že jednou otevřu pusu a budu umět zpívat. Občas se zadívám přímo do skla. Potřebudu mít přehled o svém okolí. Přes uličku sedí mladý muž. Nijak zajímavý. Jen mám nepříjemný pocit. Mezi Paskovem a Vratimovem svítí stromečky.Zdálo se mi to? Jako by se na mě v tom skle díval. Podívám se na jeho odraz a přísahala bych, že jsem na mikro mikro sekundu zahlédla pohled. Ale je to hloupost. Takže to ještě párkrát zkontroluju. Blázním. Jsem paranoidní. Zavířám oči a poprvé za celou cestu se opravdu zaposlouchám do toho, co mi hraje v uších. I'm not okay. I'm not okay. Koho by to neuklidnilo... což neznamená, že se při oblékání kabátu neotočím k hrozbě zády, abych se ujistilo, že je kolem hodně lidí. Taky to neznamená, že nevyužiju možnosti přesunout se ke dveřím, když všichni škodolibě zírají na trosky z návěsu náklaďáku za oknem. To neznamená, že se na nádraží neujistím, že nevystoupil. A stejně jdu domu cestou, kde je více lidí, lepší možnost útěku a kličkování. Život paranoidního člověka je sladký.

Postel. Místo, kdy se lidi mění v děti, v dospělé, v blázny, ve zvířata. Kde se z žen stávají běhny a nevěrnice, z mužů svůdníci a bezpáteřní parchanti. A místem, kde se z nikoho nestává nikdo. Kde se ulehává vedle sebe, aby si byli lidi blíž a mohli mluvit o odloučení, které stejně nepřijde. Protože ho nikdo nechce. Protože je jako nevolnost – může přijít ale nemusí. A pak člověk leží sám, když je tma a nesnesitelné horko. Hlava bojuje se scénaři depresí a komplexů, které si dnes nesmí připustit k tělu, protože by to zničilo celý krásný den.Hlava se upíná k jediné naději. K naději rtů. K naději políbení na obnažené rameno (protože v čemkoli jiném než v košilce bych uhořela). Jedna půlka osobnosti to považuje za hloupost. Stejně se to nestane. Protože žiju ve vesmíru, kde se cokoli, co si předem představím, nikdy nestane. To je fakt. A pak přichází druhá postava tohodle absolutního (nikoli absurdního) dramatu. Lehá si do postele, urovnává si peřinu, párkrát se zavrtí, přiblíží se a políbí mě na obnažené rameno. Cítím dech na krku, škrábání vousů na zádech. Víš, že jsem na to myslela? – Vážně? – Jo. – další políbení. Stíny zalézají zpět do skulin... mysli.