Příště to bude za něco stát, přísahám. Fakt, že jo...
Najít ji vzhůru v pět
ráno nebylo vůbec obvyklé. A tak jsem zůstal stát vzadu na prahu kuchyně, abych
ji nevyrušil. Nebo abych se neprobudil. Stála u kuchyňské linky(to taky nebylo
obvyklé). Moje předpotopní kuchyň, staré dřevěné skřínky z jiné doby, linka,
která by mohla vyprávět o vší té zavražděné zelenině, o sadistickém řezání
pečiva, o pomalé genocidě vánočních kaprů. A ona tam jen stála, ve staré mikině
a hrubých ponožkách. V ruce sklenici ve tvaru lebky, kterou mi ukradla, ale
nikdy si ji neodnesla. Pila z ní vždycky všechno. Držela ji tím svým nezvyklým
způsobem. Obtočila kolem ní prsty. Tak křečovitě. Ukazováček (ten nehodný prst)
trčící do vzduchu. Dívala se na sporák, na kterém byl jeden hrnec. Klidně
bublal, jako by do té scény vůbec nepatřil, Vonělo to sladce a kořenitě
zároveň. Pokus o cibulové chutney č. 5? Už mi zničila dva hrnce! A teď tu jen
stála, v měkkém raním světle ji zářily vlasy. Napila se z lebky a překřížila
nahé nohy. A tak jsem jen stál na prahu. Co jsem měl dělat jiného?
