Jiráskův coven

„Je to banda starých čarodějnic, ale vám by se tam mohlo líbit,“ řekla Marii obézní žena na úřadu práce a poslala ji na pohovor do pobočky městské knihovny v Jiráskově ulici. Marii se ale vidina práce v knihovně líbila. Stará vilka na kopečku, balkon stíněný lípou, vůně knih a navíc byla poblíž zastávka autobusu. Proto byla šťastná, když ji vzali, a ještě šťastnější, když ji po třech měsících kolegyně požádaly (tedy spíš ji nařídily), aby přišla do práce na pět hodin, aby ji mohly oficiálně zasvětit.

Když přišla ráno do knihovny, bylo vše osvětleno jen svíčkami – zato svíčkami všech barev a velikostí. Zrovna se zadívala na žlutou svíčku s kuřátkem, když se odněkud vynořila knihovnice Milada, řečená Mína, a sladce se na Marii usmála „To je super, že už jsi tady, dáš si čaj?“

„Nic si nedá!“ Ozval se z patra hlas Magdaleny, korpulentní postarší ženy s úzkými brýlemi na širokém nose, „Nesmí předtím jíst, říkali jsme ti to, ne?“ Zašklebila se na Marii, ta jen souhlasně zakývala hlavou.

„Novitas imperita je tady!“ Zakřičela přes Mínino rameno Bára, hubená brunetka s chytrýma očima a neuvěřitelně velkými ústy.

(ne)libost

Kurva

nic víc

nebo míň

Jen kurva

Nemusí to mít

vyryto na čele

Jde ji z očí

čpí ji to z vlasů

má to v chůzi

a pohybech rukou

pokousané rty

jak se to snaží

skrýt před

kým?

(protože !vůbec!

nechci nikomu ublížit

nechci nikoho potěšit

vykrábat ji oči

být havranem

škubat ji vlasy

pojednom)

Její libost
Má nelibost

Přednášejte mi...

…dneska mám cit jen na dva obrazy. Říkejme tomu „co daly a vzaly  páteční přednášky“.

V prostoru dochází kyslík. Nebo mi tak možná jen připadá, protože mám mikinu, bolí mě hlava a chce se mi spát. Chvilkami zavírám oči, ale bojím se, že bych mohla opravdu usnout. Přednášející dáma (respektive čtoucí dáma) má vlasy jako  Frankensteinova nevěsta (ano, zase jsem skončila u hororu). Má přesně ten šedý pruh vlasů, stejně kudrnaté. Jen tahle je trochu starší než Démonová. Je sama a dala se na akademickou dráhu. Podle jejich v kotnících překřížených nohou je spokojená. Do toho skupina dalších akademiků: nasraná profesorka, roztěkaný docent (oprava – už profesor!), meditující docent Dugha, slušně poslouchající docentka a doktor, který si taky pořád píše nutné poznámky na ruku. Do dlaně. A skupina nezajímavých doktorandů (i ta, která nehýbe horním rtem) – snad až na slečnu sedící přede mnou – velice sympatická, zajímavě oblečená slečna (je příhodně otočená, takže občas přes její brýle sleduju přednášející), která už má v hnědých vlasech stříbrné nitky. Šediny. Na ní mi to připadá nádherné.

Na dnešní přednášku jsem se těšila. Vyspaná, pěkně oblečená a upravená, jen se ponořit do Prostorů. Doslovně. Doktor (ten, který si píše do dlaní) přednáší o literárním prostoru krajiny. Pominu to, že bych to měla vnímat, protože je to škola – ale poslouchám s nadšením, protože má skvělý přednes a navíc to můžu trochu zneužít při práci. Až budu mít čas, musím zkusit napsat článek o tom, jak zahraniční autoři vnímají Česko. Eco, Roth, Nabokov, Murakami a další mě teď nenapadají. A možná přidám odstavec o tom, jak se chápali naši emigranti (protože miluju Hostovského). A pak se zahledím na klučinu vyšší hodnosti přede mnou. Studuju jeho tetování. A pak celé záda. A pak záda jeho spolusedícího. Linie páteře, odhaduju, kde začínají žebra, prohlížím si jejich paže. Chtěla bych prsty jezdit po všech těch čárách a nechat si vyprávět od průvodce po galaxii. Připadá mi to jako věčnost, co jsem někoho hladila po zádech. A teď abych zase začala stopovat…