Seděl
ve své pracovně (ve skutečnosti to byla spíše knihovna s jedním křeslem a malým
stolkem) a přemítal nad svým životem. Nad prací, která už ho netěší a stala se
jen poskytovatelem peněz, jenž jen tak tak stačily pro důstojný život (tedy na
nájem, jídlo a trochu toho kulturního a sociálního vyžití). Přemýšlel nad
rodinou, která, ač ho vždy milovala, nikdy mu nerozuměla. A i on ji miloval, i
když ji ne vždy chápal. Přemítal nad svou přítelkyní, kterou miloval přes
všechny její chyby (a že jich měla!).
Pomalu
docházel k závěru, že jeho život je úplně zbytečný. Vždycky byl.
Zapálil
si cigaretu, což nikdy ve své knihovně nikdy nedělal (ano, přestal si lhát, je
to jen knihovna).
V
duchu proklínal svět. Chtěl po vesmíru nějaké znamení, že nic není tak černé
jak se zdá. Že bude lépe. Že vyjde znova slunce a s ním přijde klišé zářivé
budoucnosti.
A
vesmír mlčel.
Začal
se hlasitě smát – pár vteřin na to ale přestal jako když utne. Doutnající
cigareta spadla na zem. V šeru chodby uviděl obrys vysoké postavy.
