Time managemet (konec)

jako všechno špatné, i tohle má svůj konec...

5.

Celých deset let jsem se tomu snažil nějak utéct. Žít jako by se nic nestalo.

Dostudoval jsem a začal učit literaturu na střední škole. Dodělával jsem si doktorát, abych mohl učit na vysoké. Vlastně za ten cíl vděčím své ženě. To ona mě na to nějak navedla... své nadšení nějak převedla na mě a už to bylo. Učím. Ona v řádném doktorském studiu učí na střední, na vysoké a pomáhá psát lingvistické knihy. „a kolektiv“ je sice nicotná fráze, alespoň otevření jde na úvodní straně vidět její jméno.

Abych se zbavil pocitu viny, četl jsem. Utíkal jsem do dob Francouzské revoluce, na pouť přes Ameriku, lovil jsem velryby a umíral touhou po malé Dolores. Ale očividně nejsem dobrý běžec. Jsem spíš sprinter než maratonec.

Time management (3. část)

3.

Další tři roky ležely cibule na dně zásuvky. Zapomněl jsem, že existují a dál jsem zaspával, nestíhal a opisoval bez využití zakázaných prostředků. Spodní zásuvka byla passé.

Najednou jsem se  ocitl na vysoké škole. Byla to úžasná doba plná vysedávání po kavárnách, uměleckých akcí, přednášek ale také seminárních prací. A já vždy dělal vše na poslední chvíli. Pohromou byla ročníková práce, kterou jsem odkládal a najednou mi profesor napsal, že do konce týdne chce alespoň polovinu... takže asi deset stran. Byla středa. A nešlo si to jen tak vycucat z prstu nebo to složit z knih v knihovně. Chtělo to poctivou práci.

Seděl jsem tři hodiny nad materiály a chtělo se mi brečet.

Najednou přišlo vnuknutí.

Hodinky.

Zase jsem to udělal. Byl pátek večer a já udělal cvak a vše se zastavilo. Po uplynutí dne, který trval neskutečných čtyřicet osm hodin, jsem měl hotovo.

Time management (2. část)

2.

Bylo pár týdnů po tom incidentu se sousedem, ve škole jsme dostali úkol, abychom si přinesli do školy nějaký svůj poklad, že ho budeme v češtině popisovat, hned jsem si vzpomněl na stříbrné cibule, které zatím zapomenuty odpočívaly pod mou postelí.

Když jsem přišel domů, vytáhl jsem  je na světlo a poprvé si je pořádně prohlédl. Byly krásné. Byl na nich vyryt nějaký vzor – jako prales kytek, ozubených koleček a lián, zkrátka divočina, která skrývá nějakou šelmu, monstrum – zdálo se mi to fascinující, ty křížící se čáry, které něco tvoří. Nahoře měly kolečko, po straně další dvě. Zalitoval jsem, že k nim nemám řetízek. Ciferník byl docela obyčejný. Kdysi bílý, nyní už zežloutlý, s římskými číslicemi. Dokola obíhaly tři ručičky (tři ručičky jako tři členové mé rodiny – myslel jsem si, že to musí být osud).

Time management

Říká se, že každý člověk má své tajemství. Ať už je to závislost, fobie, mindrák, skutečnost, že jste o panictví přišli až ve třiadvaceti... u mě je to čisté tajemství. Něco, o čem se nemluví, by to protože nikoho ani nenapadlo.

Jsem sériový vrah. Tedy ještě ne, ale stanu se jím... podle BBC zbývá maximálně týden, než lidská hloupost (ano, naivně věřím, že hloupost více lidí, ne jen má), zahubí miliony lidí. Po měsících všudypřítomné paniky to všechny přešlo. Nemůžete bojovat, když váš nepřítel nemá viditelnou a hmatatelnou podobu. Teda má – mě – ale o tom nikdo neví.

Přišel čas, abych konečně šel s pravdou ven. Po skoro osmnácti letech. Dnes mám poprvé (a zároveň naposledy) odvahu povědět svůj životní příběh. Možná je to spíš zbabělost. Žít s tajemstvím je lehké, zemřít s ním ne.

Ale abyste pochopili všechny mé popudy a důvody, budu muset začít hezky od začátku...