2.
Bylo pár týdnů po tom incidentu se sousedem, ve škole jsme
dostali úkol, abychom si přinesli do školy nějaký svůj poklad, že ho budeme v
češtině popisovat, hned jsem si vzpomněl na stříbrné cibule, které zatím
zapomenuty odpočívaly pod mou postelí.
Když jsem přišel domů,
vytáhl jsem je na světlo a poprvé si je
pořádně prohlédl. Byly krásné. Byl na nich vyryt nějaký vzor – jako prales
kytek, ozubených koleček a lián, zkrátka divočina, která skrývá nějakou šelmu,
monstrum – zdálo se mi to fascinující, ty křížící se čáry, které něco tvoří. Nahoře měly kolečko, po straně další dvě.
Zalitoval jsem, že k nim nemám řetízek. Ciferník byl docela obyčejný. Kdysi
bílý, nyní už zežloutlý, s římskými číslicemi. Dokola obíhaly tři ručičky (tři
ručičky jako tři členové mé rodiny – myslel jsem si, že to musí být osud).
Stisknul jsem vrchní knoflíček a všechny ručičky se
jako kouzlem zastavily. Zmáčkl jsem ho podruhé a opět se uvedly do pohybu. Chvíli
jsem si s nimi hrál, pak jsem dostal žízeň.
Šel jsem do kuchyně,
kde stála zády moje máma. „Mami, máme džus?“ zeptal jsem se, ale ona mlčela.
„Mami, máme ten džus?“ a ona stále nic. Podíval jsem se ji do tváře a zjistil,
že vypadá jako by zkameněla. Vůbec se nehýbala. Nevěděl jsem, co se děje. Možná má zase jednu z těch svých nálad, jak
vždycky říkal tatínek "maminka potkala tetičku", pomyslel jsem si
(ačkoli jsem tenkrát nevěděl, co tím tatínek myslí). Vzal jsem si ze stolu
krabici s džusem a šel zpět do pokoje. Ta krabice mi ale nešla otevřít! Sedl si
na postel a oči mi zabloudily na otevřené cibule. Stály. Ne že bych věděl, co
se děje, ale moje intuice (značně ovlivněná dětskou fantazií) mi vnukla
myšlenku, že to udělaly ony. Tedy já, ale prostřednictvím těch sousedových
cibulí. Vzal jsem je do ruky, do druhé krabici s džusem a šel do kuchyně.
Maminka stála přesně tak, jako předtím. Upřel jsem na ni oči a opatrně zmáčknul
horní tlačítko na cibulích.
Maminka se otočila,
„Ahoj Srdíčko, vůbec jsem tě neslyšela přijít,“ usmála se (většinou mi ale
říkala jménem).
Opět jsem stisknul
tlačítko a ona se na místě zastavila, ani nestihla dopovědět poslední slovo.
Bylo to děsivé, ale fascinující. Stiskl jsem ho znova.
„Jestli chceš džus, vem
si skleničku, víš, že tatínek a já nemáme rádi, když piješ rovnou z krabice,“
ladným pohybem vzala z poličky skleničku a podala mi ji. Pohladila mě po
vlasech a políbila na čelo, „jsi si připravit věci do školy, drahoušku.“
Došlo mi, co jsem
objevil a nadchlo mě to. Nic už mi nepřipadalo jako problém. Začal jsem ty
hodinky opatrovat jako oko v hlavě. Brával jsem si je sebou do školy, když byla
naplánovaná písemka (ne že bych byl nějak hloupý, ale taková chemie a fyzika mě
nikdy moc nezajímaly, tak jsem se je alespoň nemusel učit). Mohl jsem cokoli.
Po prvním roce, kdy
jsem začal zastavovat čas při písemkách, přišel první problém. Byla to matika
(přiznávám, ta mě taky moc nebavila), když jsem stisknul tlačítko, vytáhl sešit
nebo učebnici, abych si nastudoval správné odpovědi, pak vše schoval a zase
stiskl, ale nechal jsem levou ruku, kterou jsem si nejdřív podepíral hlavu, jen
tak ležet na lavici. Samému by mi to nepřipadalo jako problém, ale z lavice za
mnou se ozval udivený šepot spolužačky „Co to k sakru...“ Naštěstí nic víc.
Pár let to takhle
plynulo. Žil jsem normálně, jen občas jsem švindloval na písemce, občas se při
zkoušení zašel podívat, co to po mě učitel vlastně chce. Pokud jsem ráno
nestíhal, nebyl už to problém. Na střední škole jsem párkrát, ačkoli na to
nejsem pyšný, zastavil čas, abych mohl jít do nějakého obchodu vzít láhev
alkoholu (na takových věcech jsem si zdokonalil techniku – šlo to rychle, bral
jsem láhev ze zadní řady, aby najednou jedna nezmizela na kamerových
záznamech). Čas od času jsem vzal i něco na chuť nebo cigarety v trafikách.
Důležitým zjištěním bylo, že zavřené věci se v mezičase (jak jsem si pojmenoval dobu, kdy svět zmrznul) nedají
otevřít. Z normální ledničky se v ten moment stává trezor. Když jsem chtěl jít
pro alkohol, musel jsem si vyčíhnout okamžik, kdy byly oboje dveře dovnitř
otevřené, jinak to nešlo.
Celá střední škola díky
těmhle cibulím byla jeden úžasný soukromý večírek – večírek jednoho, pro
jednoho. Párkrát se stalo (asi třikrát), že jsem se s někým domluvil, že seženu
alkohol a někde to s partou vypijeme... a tak jsem jen stiskl tlačítko. Vešel
jsem, vzal někde ze zadu regálu láhev a vesele jsem si odešel ven, kde jsem si
ji uložil do batohu a vrátil se do původní pozice. Dobrodružství. Zlom nastal
ve třetím ročníku, kdy se škola moc vážně nebrala. Dělaly se problémy, mluvilo
se o chlastu a holkách (i když jsme ani s jedním z toho velkou zkušenost
neměli) a po nocích se hrály online hry.
Po jedné takhle, jak se
říkalo, profařené noci, jsem přišel
do školy unavený jako po šestnáctihodinové směně. Bylo už teplo, takže člověku
ani nepřipadalo, že hraje tak dlouho (dokud se nepodíval z okna). Byla asi
druhá vyučovací hodina, když mi došlo, že prostě usnu. Nešlo nic dělat. Zaujal
jsem polohu vytvořenou jako univerzální na zastavování času a stiskl jsem. Pak
jsem se sesunul na lavici a skoro okamžitě jsem usnul. Probudil jsem se asi po
hodině... alespoň tolik uplynulo na cibulích. Díval jsem se před sebe a něco mi
nehrálo. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Stín se posunul.
Na to místo na zdi jsem
si díval celou střední, vím, že když jsem usínal, stín přetínal bílou stěnu,
teď ale přetínal i fotku prezidenta. Vyděsilo mě to. Rychle jsem čas zase
rozpohyboval.
Od toho momentu jsem byl dokonale bdělý. Uvažoval
jsem, jak je to možné. Ano, bylo by naivní si myslet, že zastavením času
zastavím i celou Zemi, celou Mléčnou dráhu, celou galaxii. Nezastavuje se to.
Vesmír pluje dál. Rozšiřuje se a smrskává bez ohledu na to, jestli tady čas
stojí nebo běží.
Další den jsem zjistil,
že se stín z místa u které jsem cca usnul až k protnutí prezidenta dostane na
něco přes půl hodiny. Ale podle hodinek jsem spal hodinu! Čas plynul pomaleji!
To znamená, že se zpomalí otáčení planety asi na poloviční rychlost. To si uměl
vypočítat i takový idiot, jakým jsem byl já.
Kéž bych v ten moment
vyhodil stopky z okna. Kéž bych je rozdupal, nebo je zničil nějakým jiným
způsobem.
Ale bylo mi jich líto,
konec konců to byla krásná řemeslná práce, takže jsem je jen zabalil do kusu
látky a zamkl do nejspodnější zásuvky svého psacího stolu (nepřipomíná vám to
něco?). I bez nich jsem dokončil střední školu a dostal se na vysokou. Kéž bych
mohl říct, že tímto můj příběh končí a že jsem už je nikdy nepoužil.
Žádné komentáře:
Okomentovat