Zasněná (konec)

Posadila se na postel a civěla před sebe. Nedokázala udržet slzy (ačkoli jindy by se za to nenáviděla, protože pětapadesátiletá žena nemá plakat, ta se má jen smět).

Notnou chvíli takhle seděla – s hlavou v dlaních, protivně chladné slzy je lechtaly, když ji tekly od zápěstí k loktu, řasenka se ji stírala, takže měla na rukou tenké černé linky jako notovou osnovu.

Najednou se napřímila. Byla rozhodnutá bojovat. Najít alespoň jediný důkaz o existenci může, kterého si vzala a s kterým prožila nejlepší část svého života.

Otevřela svou šatní skříň a zadívala se na krabice, které se ukrývaly na dně. Chvíli pátrala očima, pak vyňala hnědou papírovou krabici od bot, posadila se a  položila ji před sebe na podlahu.

Zaváhala.

Tady do té krabice jsem si schovala naše dopisy. První dopis, který mi psal v roce osmdesát dva. Psal, že mě viděl v kavárně a jelikož se přátelí s mým spolužákem ze základní školy, dostal se k mojí adrese. „Nechtěla byste si se mnou vyrazit do biografu? Nebo do divadla?“ Měla jsem tajného ctitele, to byl úžasný pocit. A byly tam dopisy z dalších let. Dopis... začervenala se, který mi psal po naší první společné noci. Po mé první noci. Pamatuju si pár veršů z té básničky,, kterou mi tehdy napsal:

Zasněná (pokrajuču)

Posadila se ke stolu a civěla před sebe.

Co měla dělat?

Nikdy ji nenapadlo, že se něco takového může stát. Že někdo mže beze stopy zmizet. Měla vymyšlené scénáře pro případ nevěry, povodní, přepadení i infarktu, ale nikdy nepomyslela na zmizení manžela. Nebo na jeho smrt. Byla si jistá, že zemře dříve než on.

Vzpřímila se. Zbytek jejího smyslu pro povinnost ji připomenul, že by měla jít do práce. Jakkoli to působilo zvláštně nebo nelogicky, šla.

Ani nevěděla jak se ocitla u fakulty, na které učila, a u své kanceláře. Kabinetu. Oázy vědomí. Hledala správný klíč, nervózně šoupala pravou nohou, pak klíč zasunula do zámku a bezděčně se zahleděla na jmenovku.

Strnula.

Chvíli jen zírala, jako by ji ne a ne dojít, co je špatně. Najednou to udeřilo jako blesk z čistého nebe. Na jmenovce bylo napsáno její dívčí příjmení. Mužovo příjmení, které hrdě přijala druhého dubna čtyřiatřicet let zpátky, zmizelo.