Pojď, drahý, uděláme si Frankensteina

Za poslední týden se v podstatě nic důležitého nestalo... tedy z hlediska vesmíru (omluvám se planetě v daleké galaxii, jejichž obyvatele vyvraždila nějaký agresivnější rasa žijící na prašivce vzdálené dvě stě padesát osm tisíc světelných let. Genocida není sranda. Ale po pravdě, nám na Zemi je to jedno.) Z osobního hlediska to byl docela úspěch: účast na akci, kde jsem musela mluvit před lidmi, a já se nezhroutila, brutálně nezrudla ani nezačala mluvit jako robot. Šílená třesavka v noze se neděla, protože ji nikdo neviděl. Každopádně mám z akce jednu myšlenku, která mě docela zaujala, a tak o ní přemýšlím před usnutí (navíc se tím snažím odehnat depresi – dvě planetky jednou ranou).

Ještě žiju...

Vážně se stydím, že je píšu teprv druhý (nebo třetí?) příspěvek tohoto roku.

Pravdou je, že jsem stále čekala, že napíšu něco nového... něco docela fajn, ale to se nějak neděje. Vždycky mám totiž pocit viny, protože bych měla psaát bakalářku. Kompenzuju si to dopisováním povídky z loňského června.

Řekla jsem si, že alespoň napíšu pár řádků o tom, co se teď u mě děje... ale i toho bude trapně málo.