Představení

Následující text patří do celku, který jsem na předcházejícím blogu nazývala "Viktor". Mám pro to vymyšlený celý koncept a tohle je něco jako začátek. Bohužel ještě nemám název, proto se celý příspěvek jmenuje tak debilně. Snad mi to odpustíte. Na názvy jsem byla vždycky levá...

Upozornění: Podobnost se skutečnými osobami nebo událostmi je zcela záměrná.

Svět je nádherné místo pro člověka, který tomu věří. Který hledá to dobro a radost a všechno s tím spojené.  Ale kdo na to má čas a energii? Kdo si může dovolit vidět vše růžově. Neříkám, že je dobré mít nasazené něco jako černé pesimistické brýle… ačkoli černou považuju za barvu inteligence a nikoli smutku… kdo si dnes může vůbec dovolit mít nějaký sen.

Já mám v podstatě všechno, co potřebuju. Už pár let bydlím v jednopokojovém bytě. Ale ten pokoj je vážně velký – mám tam kuchyň, ložnici, obývací pokoj, což znamená dvě malá křesla a kulatý stolek. Zkrátka na bydlení si nemůžu stěžovat. Pronajímá mi ho taková stará paní, znáte to… vyperoxidovaná trvalá, věkem zaoblená, silné brýle. Taková normální babička. Docela jako ta moje, té taky vždycky, když se mi podívala do pokoje, málem vyletěla z pusy protéza.

Bilancování byla jeho oblíbená činnost.

Tentokrát bilancoval v kavárně nad hrnkem earl graye. Díval se po se po lidech, odhadoval jejich životní příběhy, které byly určitě zajímavější než ten jeho. Koneckonců to, co si dokážeme představit a vymyslet, je většinou zajímavější než skutečnost.

Ta holka v červených šatech sedící s tím týpkem v hnědém saku jsou určitě vysokoškoláci. Oba se tváří, že sežrali celý svět, nebo alespoň polovinu a zbytek dojí zítra. Těžko říct, kdo z nich je žalostnější. Ta holka z vesnice, která přijela do velkého města, aby dokázala, že má na víc, ale nakonec stejně skončí jako prodavačka v obchodě s oblečením. A on? Namyšlený floutek, který si udělá doktorát a potom toho bude celý život litovat. Neustále vydávat další publikace, hodit se za příležitostmi ke článkům, vymýšlet přednášky, když si tě vyberou na hostování do jiné tzv. intelektuální nory.

Vlastně na tom nejsem tak špatně.

Jsem knihovník.

Zkusím jinou intonaci. Jsem Knihovník.

Mám práci v teple a klidu. Pomáhám lidem uprchnout od nudného života. Stačí se podívat na lidi, kteří mi tam chodí. Aspoň jim dávám nějakou útěchu.

Knihovník, dámy a pánové, jsem knihovník.

Karma police

Jak nádherný dokáže být život prokrastinátora.
Když víte, že máte jen dva týdny na učení na státnice... ups.. už jen deset dní...
Takže vstávám až kolem 8h, protože odmítám vylést z postele po prvním probuzení. Při učení myslíte na to, jak by to mohlo dopadnout nebo nedopadnout, co byste řekli z učiva a čím to zachránit... jak se našprtat něco jako lingvistiku... to není můj obor. Připadá mi to, že všechny mé zaručené postupy jak se učit selhaly. A každý den selhávájí znovu. Takže rezignovaně sedím na gauči, mám pauzu, v očích slzy a v rukou oříškovou zmrzlinu, která už došla.
Po večerech si představuju, jaké to bude, až to budu mít za sebou... naivně doufám alespoň ve trojky. Vlastně v Ečka. Ohledně bakalářky strach nemám... přesně vím, co mám špatně, ale toho si snad nikdo nevšimne. Pak si pustím něco od Radiohead, protože mají tak klidnou melancholickou hudbu (při Karma Police mám chuť si zapálit). Ale s úžasnými texty, které netvoří jen tři nekonečně se opakující věty. Celý svět se točí, nohy se pletou jako při první chůzina podpatcích.

A už přesně vím, co budu psát, až bude tohle všechno za mnou...

Nějaké rady ohledně učení? Krom "makej, nemáš moc času"..?

filmové Obrazy

Dnes třikrát o ženách a jejich krásném údělu

Jeden starý italský horor je o čarodějnici, kterou pohřbili za živa, protože se jim nepodařilo ji upálit. Probouzí ji muž volající o pomoc. protože se za ním v kobce zavřely dveře. Ono to volání v italštině zní trochu ďábelsky. Její rakev jako by vybuchla zevnitř. Záběr na bílou vyhublou ruku s dlouhými drápy, démonické oči a tvář (vlastně všechna kůže) pokrytá boláky jako po moru. Co je ale zvláštní, je touha toho muže. Jde k ní a políbí ji. Bez ostychu, bez odporu. Víc neviděla, asi se přetrhl film. Ještě chvíli zmateně zírala na bílé plátno. Žena nemusí být krásná, aby dostala muže. Nemusí vlastně vůbec nic. Jen mu otevřít dvěře nebo vlastní rakev. Tak kde se stala chyba?

Nikdy nic nestíhala, nedokázala si naplánovat den, natož život. Chtěla být dokonalá. Alespoň se tomu utopickému stavu přiblížit. Začala si na mapě hledat Stepford. Našlo ji to jen něco v Glasgow. Začala si balit kufry, především všední potřeby, klasické kousky oblečení, nejhezčí šperky - začne nový život jako Stepfordská panička. Pokud nemá v životě nic dokázat, tak ať to stohí za to! Už nikdy nic nepřipálí, nezaspí, nebude muset manželovi lhát o bolesti hlavy, nebude mít výčitky a deprese. Nikdy se ji nic nepovedlo, přání šla do kopru. Budiž z toho alespoň koprová omáčka, středeční čokoládové sušenky, sobotní lívance a nedělní pečínka. Všechen její neúspěch skryje nadýchaná spodnička stejně jako jahody skryje pusinková pěna.

Připadala si jako ta malá holčička z Interview s upírem. Claudia? Přesně ta scéna, kdy stojí ve tmě na ulici a dívá se nahoru do okna na mladou nahou ženu jak se češe. Přesně ten moment, kdy ji dochází, že nikdy nebude jako ona. Upíři, a někteří smrtelníci, nevyrostou. Nikdy nebudou telesně a duševně dospělí. Budou stále stejní, i když pro okolí dospělí budou, ale i oni jim budou stále nosit panenky.

Smrtelná Claudia, narozdíl od té filmové, necítí jen touhu být krásná a dospělá. Ve smrtelné Claudii převládá nenávist. Nenávidí a žárlí. Neseznámí se s ní aby ji mohla později vysát všechnu krev z těla, ale aby mohla sledovat, jak ji s krví opouští i krása. Cuchá ji černé vlasy, když ji vráží nerezový kuchyňský nůž do prsou. Sleduje, jak ji z tmavých očí mizí jiskra, jak se tělo cuká v křeči.