Po vzoru jedné
nejmenované, jsem chtěla začít výčtem pěti nejhranějších písní v mém mobilu
(spotify nevedu, sorry), ale zjistila jsem, že můj mobil na to nehraje. Prostě
to sám neví. Jen tupě přehrává. A youtube taky nemá, co k tomu dodat. Celý svět
se zbláznil a tohle jen další důkaz.
a proč že se to vlastně
mám ten pocit?
Kamarád mi vypráví o
slečně, se kterou se teď schází, a s lítostí konstatuje, že to nebude na
trvalo. Ptám se proč. Odpověď? No, ona
chce nějakého pěkného, hodného, co bude mít podobné zájmy (čti: bude se tak
občas tvářit) a no taky aby byl taky
vegan. Nebo aspoň vegetarián. To je
důležité. Ptám se, kolik že slečně je. Třicet
dva. Záměrně to píšu slovem, aby to vyznělo v celé délce (vemte si ten
rozdíl mezi dvacet tři a třicet dva, napíšete-li to číslem, vypadá to, jako by
to mělo stejný rozsah). A já se té slečně musela upřímně zasmát. Přestože mi je
o pár let méně, jsem (očividně) méně
náročná (nebo stejně náročná ale více tolerantní?) a stejně jsem se smířila s
tím, že umřu sama. Jako na svini i kamarádi umřou přede mnou. Myslela jsem, že
s věkem člověk začíná mít reálnější očekávání… očividně ne.
A ještě chvíli si budu
hrát na Carrie Bradshaw. Je fajn číst něco ve smyslu "nevzdávej to s
náma" když už je to vzdané víc než měsíc. Nemůžu mít pokoj? Co po mě
chcete? Pak to dorazí otec, který má takové ty řeči o smíření a tom, že dotyčný
se mu líbil a že nám spolu přece bylo hezky. Moje reakce je pouze: Postavím na
čaj. A pak večer tancuju na Killers (Mr.
Brigtside mi na youtube vyskakuje automaticky, poslední dobou dost často,
ale jsou to Briti a ten text je skvělý, takže kdo by mu to zazlíval).
Když jsem vyčerpaná
(většinou jednostrannými) rozhovory, prchám. Chci si číst. Doma se mě buď někdo
dvacetkrát za hodinu zeptá: Co děláš?
(sedím s otevřenou knihou v klíně a čumím do ní, copak asi dělám, Sherlocku?)
nebo má dotyčný pocit, že mi musí vyprávět, co všechno ten den viděl, slyšel,
cítil, jedl, telepaticky přijal od jiných, jestli zachytil volání vesmíru a
plno dalších věcí, které ani nedokážu definovat. A pak vypadnu ven, protože je
tam dobře. Takže si o mě doma myslí, že mám tajného milence. Já. Milence. Já.
Vážně? Ta kniha mi rvala srdce a chybělo mi šedesát stran!
Takže krátké shrnutí:
1, mějte střídmé
požadavky – lidi, přiznejte si, že taky nejste dokonalí (pokud tohle někdo
překládá Johnnymu Deppovi, tak se omlouvám, beru to zpět)
2, pokud se vám někdo
nesere do života, očekává to samé od vás – dejte mu pokoj
3, pusťte si Mr.
Brightside
4, nechte ostatní v
klidu číst
5, pokud někde sdílíte
fotku svého mazlíčka, rozhodně se v popiscích vyhněte tomu, abyste o nich psali
jako o svých dětech: "vyčůral je mamince do postele" nebo
"rozkousal mamince polštář, protože šla bez něj ven" – zní to úchylně
(teda pokud ten jorkšír vážně nevylezl z vás, v tom případě se omlouvám, ale
zpět to neberu)
A teď mi řekněte, že
svět je při smyslech...
