Svět se zbláznil

Po vzoru jedné nejmenované, jsem chtěla začít výčtem pěti nejhranějších písní v mém mobilu (spotify nevedu, sorry), ale zjistila jsem, že můj mobil na to nehraje. Prostě to sám neví. Jen tupě přehrává. A youtube taky nemá, co k tomu dodat. Celý svět se zbláznil a tohle jen další důkaz.

a proč že se to vlastně mám ten pocit?

Kamarád mi vypráví o slečně, se kterou se teď schází, a s lítostí konstatuje, že to nebude na trvalo. Ptám se proč. Odpověď? No, ona chce nějakého pěkného, hodného, co bude mít podobné zájmy (čti: bude se tak občas tvářit) a no taky aby byl taky vegan. Nebo aspoň vegetarián. To je důležité. Ptám se, kolik že slečně je. Třicet dva. Záměrně to píšu slovem, aby to vyznělo v celé délce (vemte si ten rozdíl mezi dvacet tři a třicet dva, napíšete-li to číslem, vypadá to, jako by to mělo stejný rozsah). A já se té slečně musela upřímně zasmát. Přestože mi je o pár let méně, jsem (očividně) méně náročná (nebo stejně náročná ale více tolerantní?) a stejně jsem se smířila s tím, že umřu sama. Jako na svini i kamarádi umřou přede mnou. Myslela jsem, že s věkem člověk začíná mít reálnější očekávání… očividně ne.

A ještě chvíli si budu hrát na Carrie Bradshaw. Je fajn číst něco ve smyslu "nevzdávej to s náma" když už je to vzdané víc než měsíc. Nemůžu mít pokoj? Co po mě chcete? Pak to dorazí otec, který má takové ty řeči o smíření a tom, že dotyčný se mu líbil a že nám spolu přece bylo hezky. Moje reakce je pouze: Postavím na čaj. A pak večer tancuju na Killers (Mr. Brigtside mi na youtube vyskakuje automaticky, poslední dobou dost často, ale jsou to Briti a ten text je skvělý, takže kdo by mu to zazlíval).

Když jsem vyčerpaná (většinou jednostrannými) rozhovory, prchám. Chci si číst. Doma se mě buď někdo dvacetkrát za hodinu zeptá: Co děláš? (sedím s otevřenou knihou v klíně a čumím do ní, copak asi dělám, Sherlocku?) nebo má dotyčný pocit, že mi musí vyprávět, co všechno ten den viděl, slyšel, cítil, jedl, telepaticky přijal od jiných, jestli zachytil volání vesmíru a plno dalších věcí, které ani nedokážu definovat. A pak vypadnu ven, protože je tam dobře. Takže si o mě doma myslí, že mám tajného milence. Já. Milence. Já. Vážně? Ta kniha mi rvala srdce a chybělo mi šedesát stran!

Takže krátké shrnutí:

1, mějte střídmé požadavky – lidi, přiznejte si, že taky nejste dokonalí (pokud tohle někdo překládá Johnnymu Deppovi, tak se omlouvám, beru to zpět)

2, pokud se vám někdo nesere do života, očekává to samé od vás – dejte mu pokoj

3, pusťte si Mr. Brightside

4, nechte ostatní v klidu číst

5, pokud někde sdílíte fotku svého mazlíčka, rozhodně se v popiscích vyhněte tomu, abyste o nich psali jako o svých dětech: "vyčůral je mamince do postele" nebo "rozkousal mamince polštář, protože šla bez něj ven" – zní to úchylně (teda pokud ten jorkšír vážně nevylezl z vás, v tom případě se omlouvám, ale zpět to neberu)

A teď mi řekněte, že svět je při smyslech...