A rok zase v ....

Do konce roku jsem chtěla napsat plnohodnotný příspěvek, ale vypadá to dost zoufale, takže alespoň tradiční bilancování.

Loni jsem si do nadcházejícího roku napsala toto:

A letos? Krom (opět) jedné věty?

Já chci jen napsat diplomovku, dodělat školu a najít si fajn práci.

A možná jít konečně na to rande.

Výsledek? Jednu větu jsem zahodila asi v březnu. Protože prostě nebylo co psát (psát každý zápisek o tom, že je to v prdeli, mi přišlo evidentní a bezpředmětné).

Diplomovku jsem napsala. Trvalo to kratší dobu, než jsem čekala. Po dvou měsících načítání jsem to asi za tři týdny vyplácla na papír (monitor... vždycky při psaní velké práce mi exne počítač, náhoda?). Dostala jsem B. Napodruhé jsem udělala státnice. Jo, říkám to nahlas: Jsem idiot, nebyla jsem absolutně připravená (psychicky ani vědomostně). A chytla jsem undergroung. Kdybych měla říct, co si o něm myslím, mluvila bych jako jeho představitelé. Ale napodruhé to vyšlo.

Práci jsem našla, jen ještě nevím, jestli bude fajn. Je možné, že mi z ní bude dost hrabat, budu přežívat na hororech a lehkých knihách. Lehké knihy jsou jako lehké ženy...

Rande? Chodila jsem s tím stejným, potřetí jsme se rozešli a já si pořád chci myslet, že je to konečné. Ale jsem to já. Takže se musím držet dál.

Tohle vlastně shrnuje celý můj rok. Nebo vlastně...

+ byla jsem na dvou koncertech (Rise Against a Iron Maiden), oba byly skvělé, letos jsem na žádném jsem nebrečela... teda před Maidens jo, ale to bylo kvůli posraným státnicím.

+ dostala jsem alergickou reakci na barvu na vlasy? Prostě moje tělo není nezničitelné.

+ poprvé v životě jsem se opila tak, že jsem nemohla chodit. Jo, až letos! Celkově jsem letos pila víc než je u mě zvykem. Potřebovala jsem to.

+ snad stihnu dočíst do svého ideálního počtu knih za rok. Ještě pár dnů zbývá, tak neházím knihu do žita.

+ našla jsem dva dokonalé filmy. Man Up a Big Nothing. Ty názvy asi říkají hodně o... mě? mém rozpoložení? Oba se Simonem Peggem (on by prostě nevzal špatný film).

A co v roce 2019?

1, Udržet si práci.

2, Nezešílet.

3, Psát víc než letos.

4, Číst víc než letos.

5, Odstěhovat se. Už je to potřeba.

6, Nakopat někomu prdel. Komukoli.

A chtěla bych zažít, aby mi někdo vybral knihu, aniž by se mě ptal. Čistě podle toho jak mě zná. Něco, o čem jsem nikdy nemluvila. To jsem totiž ještě nezažila. Ale to nebude v roce 2019, to je asi běh na dlouhou trať.

Pár střepů posledních dnů

Ze světla mě bolí hlava. Jako střep. Proto ten název. Jako kdyby ve světle byly nějaké bytosti (nebudu je popisovat, to si šetřím jinam), které se na mě vždycky vrhnou s kladivy a cepíny. Kladiva mi duní do čela, cepíny prorážejí spánky. Fyzicky bych to neměla přežít… žiju snad?

Rochním se v Agathě Christie. V tomhle tvaru to zní strašně blbě. Strašně mě baví staré detektivky, kdy lidi zabíjeli z důvodů, ze strachu, kdy to všechno bylo nějak osobní. Protože proč číst o brutálním sériovém vrahovi? Sériová výroba se dneska nenosí. Nejlepší záporáci byli Moriarty, Darth Vader a Master.

Write up

Dneska je to takový experiment… občas mám chuť se pustit do stand up comedy, ale v mém okolí pro to není vhodné místo – zavádím tady proto psaný výstup – write (it) up.

Všichni máme kamarády, kteří se jednoho dne… nechci říct, že zblázní, to by bylo urážlivé (pro regulérní blázny)… ale prostě si něco vymyslí, nějakou osobní výzvu, a jelikož jim to ÚPLNĚ ZMĚNÍ POHLED NA SVĚT A NA SEBE SAMÉ, tak o tom všude píšou a když je náhodou potkáte na cestě do práce (dobře, nemám práci, ale prostě po cestě někam) a řeknete "Hele spěchám, před pěti minutama jsem měla být úplně jinde…" a oni vás chytnou za loket a podívají se na vás jako svědek Jehovův zkřížený s Hare Krišňákem a řeknou "Počkej, příteli, musím ti předat úžasné poselství…" a pak to na vás začnou chrlit.

Svět se zbláznil

Po vzoru jedné nejmenované, jsem chtěla začít výčtem pěti nejhranějších písní v mém mobilu (spotify nevedu, sorry), ale zjistila jsem, že můj mobil na to nehraje. Prostě to sám neví. Jen tupě přehrává. A youtube taky nemá, co k tomu dodat. Celý svět se zbláznil a tohle jen další důkaz.

a proč že se to vlastně mám ten pocit?

Kamarád mi vypráví o slečně, se kterou se teď schází, a s lítostí konstatuje, že to nebude na trvalo. Ptám se proč. Odpověď? No, ona chce nějakého pěkného, hodného, co bude mít podobné zájmy (čti: bude se tak občas tvářit) a no taky aby byl taky vegan. Nebo aspoň vegetarián. To je důležité. Ptám se, kolik že slečně je. Třicet dva. Záměrně to píšu slovem, aby to vyznělo v celé délce (vemte si ten rozdíl mezi dvacet tři a třicet dva, napíšete-li to číslem, vypadá to, jako by to mělo stejný rozsah). A já se té slečně musela upřímně zasmát. Přestože mi je o pár let méně, jsem (očividně) méně náročná (nebo stejně náročná ale více tolerantní?) a stejně jsem se smířila s tím, že umřu sama. Jako na svini i kamarádi umřou přede mnou. Myslela jsem, že s věkem člověk začíná mít reálnější očekávání… očividně ne.

A ještě chvíli si budu hrát na Carrie Bradshaw. Je fajn číst něco ve smyslu "nevzdávej to s náma" když už je to vzdané víc než měsíc. Nemůžu mít pokoj? Co po mě chcete? Pak to dorazí otec, který má takové ty řeči o smíření a tom, že dotyčný se mu líbil a že nám spolu přece bylo hezky. Moje reakce je pouze: Postavím na čaj. A pak večer tancuju na Killers (Mr. Brigtside mi na youtube vyskakuje automaticky, poslední dobou dost často, ale jsou to Briti a ten text je skvělý, takže kdo by mu to zazlíval).

Když jsem vyčerpaná (většinou jednostrannými) rozhovory, prchám. Chci si číst. Doma se mě buď někdo dvacetkrát za hodinu zeptá: Co děláš? (sedím s otevřenou knihou v klíně a čumím do ní, copak asi dělám, Sherlocku?) nebo má dotyčný pocit, že mi musí vyprávět, co všechno ten den viděl, slyšel, cítil, jedl, telepaticky přijal od jiných, jestli zachytil volání vesmíru a plno dalších věcí, které ani nedokážu definovat. A pak vypadnu ven, protože je tam dobře. Takže si o mě doma myslí, že mám tajného milence. Já. Milence. Já. Vážně? Ta kniha mi rvala srdce a chybělo mi šedesát stran!

Takže krátké shrnutí:

1, mějte střídmé požadavky – lidi, přiznejte si, že taky nejste dokonalí (pokud tohle někdo překládá Johnnymu Deppovi, tak se omlouvám, beru to zpět)

2, pokud se vám někdo nesere do života, očekává to samé od vás – dejte mu pokoj

3, pusťte si Mr. Brightside

4, nechte ostatní v klidu číst

5, pokud někde sdílíte fotku svého mazlíčka, rozhodně se v popiscích vyhněte tomu, abyste o nich psali jako o svých dětech: "vyčůral je mamince do postele" nebo "rozkousal mamince polštář, protože šla bez něj ven" – zní to úchylně (teda pokud ten jorkšír vážně nevylezl z vás, v tom případě se omlouvám, ale zpět to neberu)

A teď mi řekněte, že svět je při smyslech...

Neměnnost

Ráda, dokonce velmi ráda, bych tady něco dala plnovýznamového, ale stále se ročím v divných obrazcích, takže se omlouvám, ale tohle bude muset stačit. Až budu ve formě, dám tady něco úžasného (doufám, že máte velkou trpělivost, vy tři pravidelní). Zatím to totiž vypadá... sakra, vzpomínám si jenom na tři verše nějaké básně, co jsme kdysi někde četla: a srdcem drzý / v tváři úsměv / a v hrdle slzy. Až najdu svůj první verš, bude to za něco stát..?

Mým démonům

Už dlouho jsem si říkala, že tady něco napíšu... alespoň pár slov. Tak jsem tady. Vždycky mi to připadá, jako bych si přitáhla židli do kruhu v rámci terapie. Úplně slyším to skřípání po dlaždicích. Jen nevím, z čeho se léčím. Jsem Jana a jsem…?

Bylo to těsně před pádem Babylonské věže

Pár obrazů z posledního týdne

Čas je odporně relativní veličina. Někdy je čtyřiadvacet hodin málo, je to příliš utažená smyčka, která člověka drží tak blízko topení, že se nemůže natáhnout ani pro pití. Opovážlivost, představovaná snahou naplnit základní potřeby, je trestána smrtí. Nebo alespoň přiškrcením. Tyto dny (ano, další relativní pojem) představují zároveň čas jako něco vzdáleného. Představa, že člověka od cíle dělí třeba jen dvanáct hodin (a pak už jen osm, čtyři, půlhodina), je trýznivá. Slunce pálí, sníh studí, čas spaluje všechnu naději, zůstává z ní jen popel (tak podobný sněhu). Tohle nemělo znít jako klišé. Někdy je pár minut tak důležitých, někdy tři dny… jako by se ani nestaly. A co je potom člověk? Bridele? A je ta nicotnost žití dar nebo prokletí? Naše chyby si nikdo nebude pamatovat. Nikdo si nás nebude pamatovat.

Zase se mi o tobě zdálo, imaginární příteli. Zase jsme seděli v té hospodě, z oken prosvítá bílé světlo, když se k nim přiblížíš, zjistíš, že za nimi nic není. Kdyby si člověk chtěl uvědomit, že je to sen, možná by viděl aspoň reflektory nebo něco takového. A místo toho sedíme na barových židlí, bavíme se o Iron Maiden, zrovna je hrajou a ty mluvíš o tom, kterou písničku máš od nich nejraději. A že se ti líbí, že čtu Zolu (i když tos mi tenkrát řekl až po několika hodinách). Pijeme třetí plzeň. Je před polednem. Smějeme se, že jsme nesnídali. Plete se ti jazyk. Sedíme blízko sebe a je to, jako bychom se znali už věky. Čekáme na třetího z party, který šel na záchod a je tam celou věčnost. Celý ten sen. Ani políbit se nesmíme, protože se to nemá a protože by nás někdo viděl. Vždycky je někdo, kdo vidí. A tak sedíme a smějeme se, že jsme prokletí.

Někde mezi hodinou psa a vlka na mě vždycky dopadne zklamání. Jako je v té písničce z Constantine: You fucking disapoint me, maybe I'm better of this way. Co se to doprdele děje? Kam? Co? Proč? Tolik dobrých věcí, tolik použitelnosti a co z toho? Nic, protože Hele to už dneska nikoho nezajímá. To je dávno překonané. A to mi má jako stačit? Vždycky si dávám malé cíle jako vstát z postele, udělat jednu zkoušku, dokončit semestr, zvládnout to, tamto. A když si určím velký cíl, najde se někdo, kdo řekne: A je to reálné? To mě vždycky rozesměje. Hele, není! Teď fakt ne. Proto malé cíle. Za třicet cílů to bude tak 10%  šance, že mám naději. Škarohlídi a sráči. Ve správných botách to půjde. Jde jenom o boty. A o čas. Na tom se dá stavět. Udělám to posvém. Musím. K čemu bych jinak byla? I must be good for something! (to je zase jiná písnička). Postavím svou babylonskou věž.

Stvoření stvoření

Seděl ve své pracovně (ve skutečnosti to byla spíše knihovna s jedním křeslem a malým stolkem) a přemítal nad svým životem. Nad prací, která už ho netěší a stala se jen poskytovatelem peněz, jenž jen tak tak stačily pro důstojný život (tedy na nájem, jídlo a trochu toho kulturního a sociálního vyžití). Přemýšlel nad rodinou, která, ač ho vždy milovala, nikdy mu nerozuměla. A i on ji miloval, i když ji ne vždy chápal. Přemítal nad svou přítelkyní, kterou miloval přes všechny její chyby (a že jich měla!).

Pomalu docházel k závěru, že jeho život je úplně zbytečný. Vždycky byl.

Zapálil si cigaretu, což nikdy ve své knihovně nikdy nedělal (ano, přestal si lhát, je to jen knihovna).

V duchu proklínal svět. Chtěl po vesmíru nějaké znamení, že nic není tak černé jak se zdá. Že bude lépe. Že vyjde znova slunce a s ním přijde klišé zářivé budoucnosti.

A vesmír mlčel.

Začal se hlasitě smát – pár vteřin na to ale přestal jako když utne. Doutnající cigareta spadla na zem. V šeru chodby uviděl obrys vysoké postavy.

Two-face

Už nějakou dobu chci něco napsat… mám potřebu ze sebe pořádně dostat pár věcí, ale nakonec se stěží přinutím k dalšímu nádechu. To teď znělo strašně… jako poezie ztýrané duše, ach ich ouvej, měsíc svítí přes sklenku vína, jen otisky prstů by dokázaly, že jsem nemluvila sama se sebou. Ach ach.

Vezmeme to v obrazech, stejně už jinak asi ani psát neumím.

mé vidění světa zní divně

Každou chvíli mě fascinuje něco jiného. Proudění lidí v nákupním centru, vlakové vesmírné lodě, osamělý klavír v podchodu, a tentokrát jsou to stromy. Je to tím, že je zima..? Pozoruju je pořád – v létě si představuje, jak budou vypadat bez listí, v zimě si snažím vybavit, jak nádherné jsou zelené.  Lovím v paměti všechna ta zelená košatění (hrozný patvar, já vím), abych si je později mohla představovat nahé. Ale ne, tentokrát je to trochu jiné. Jako by byly odhalenější než kdy jindy. Černá těla se vypínají k obloze v posledním, obávám se že marném, pokusu o nádech. Jsou tak pokroucené, klikaté, jakoby v křeči.  Žádná harmonie, jen děs a hrůza vytřeštěných větví. Je to tím, kde žiju? Je Ostrava tak smrtelná? Jasně, máme ji pod kůží, mají ji stromy pod kůrou? Jsou tak vyděšené stromy všude, nebo je to místní fenomén? Já opravdu nevím, neustále jsem někde poblíž. Někde příliš blízko. Potkávám jen černou ledovou řeku, od které se slunce odráží jako od skla, tající sníh (bělejší, než si pamatuju z dětství) a ty černé, bolestí pokroucené stromy. A do panoramata Ostravských Hradčan jsou zasazené drobné postavičky, rovněž zkroucené bolestí, které čekají, až přijde jaro a zase vykvetou.

Očista

dneska to bude poněkud kratší. Vadí mi to? Jo, chtěla bych dodržovat svých 8-12 řádků. Ale co, potřebuju to ze sebe dostat.

Rána bývají krásné. Růžové svítání, jako by všechno mělo novou šanci. Nová neděje, že vše bude vypadat trochu lépe. A nakonec je všechno stejně ošklivé. Ale ta chvíle, kdy je za oknem všechno zalito měkkým světlem a obloha je růžová (což se k lednu vůbec nehodí)  je fajn. I když to potom někdo zkazí. Slovem. Ksichtem. Nedej bože obojím.

Pověry o tom, že ženy začnou v jistém věku bláznit a chtějí se hned vdát a rodit a jít na plastiku (nebo si alespoň koupit krém proti vráskám a červené boty), není jen pověra. Vážně to existuje. Proto pak pijeme panáky v kavárně (předražené!).  Hrají se hry na téma kdo je na tom hůř,  a vytahují se trumfy. Kdyby jen viděli moje karty…

Snažím se nenávist přebít hudbou. Něco jsem objevila. Něco je staré. Něco je prostě zjevení. A pak zjistíte, že i ty písničky ve vás vyvolávají neuvěřitelnou chuť po očistě. Jako je ten film. Jít, zabíjet, se sluchátky v uších (scéna jako ze Guardians of the Galaxy). Jen ta představa, kolika lidem bych mohla ublížit. Já, taková mírumilovná.

Strašně moc chci psát poezii. Ne že bych si myslela, že budou dobré. Jen terapie. Zápisník, a vlastně všechny potřebné věci, jsou ve vedlejším pokoji. Už nějakou dobu si chci hrát se slabikami a pojmenovat pár zrůd. Vyplivnout metaforu, co mám na jazyku, ale nic. Ono elektronicky se básně psát nedají. To nemá duši. Počítače zabíjí básně.

Vlakové obrazy

tak snad alespoň jeden příspěvek měsíčně... začínáme. Leden je hektický, na kolejích, na nohou, na hlavu. Takže vlakové obrazy (jeden, přiznávám, je spoludílem mé starší sestřičky). Ale dneska jen dva, nemám sílu (too weak to survive).

Kdybych někdy psala něco o cestě do vesmíru, vypadaly by kosmické lodě jako vlaky. Je to šíleně zvláštní pocit, sedět pohodlně vsáknutá do sedačky (ano, i v našich vlacích se občas dá sedět pohodlně) a pozorovat, jak se všechno kolem proměňuje, přičemž kabina lodi je neměnná. Sedněte si a zaměřte se očima na prostor na dveřmi. A za okny se míhá les, města, cokoli, stejně jako by tam mohla být věčná noc, v dálce by byly vidět hvězdy, možná by spadla kometa. A možná by smetla zrovna naši raketu. Nutností jsou, samozřejmě, sluchátka. Protože sedět v raketě, která dělá zvuky jako vlak, by nebylo příjemné. A proto se vždycky nosím sluchátka. Dokonce se mi kolikrát už ve vlaku ani nechce číst. Protože jak často má člověk šanci proletět se vesmírem.

Při četných výpravách za nedobrodružstvím se dostanete na zvláštní místa. Jednou je to dimenze zubatých sviní, které dělají v hlavách zmatek, jindy mrazivá pustina plná tisových nestvůr. Dnes to byl desátý kruh pekelný (taky jsem myslela, že jich je devět, ale chyba lávky). Všude je modré nebe, ale do tváří štípe mráz, člověk je obtěžkán špatnostmi v podobě zavazadel. Hle, batoh nedokončené práce. Onde vak s oděvy, symbol neskromnosti a chamtivosti. Hle, schody. Skluzavka satanova. Navíc pokryta ledem, sysifovská práce může začít. Za co to všechno? Za nějakou hovadinu. Za nepopřání hezkého dne pánovi před třemi dny? Za lhostejnost. Za zabíjení kuřat. Když člověk projde stezkou, ocitne se v chladné, světlé místnosti. Nádražní čekárna. Zpoždění pět hodin. Na lavičce sedí zakladatel KFC a konstatuje: „To je ale pech.“