Mým démonům

Už dlouho jsem si říkala, že tady něco napíšu... alespoň pár slov. Tak jsem tady. Vždycky mi to připadá, jako bych si přitáhla židli do kruhu v rámci terapie. Úplně slyším to skřípání po dlaždicích. Jen nevím, z čeho se léčím. Jsem Jana a jsem…?

Nejvíce bych se potřebovala vypsat… z věci, ze které nemůžu, protože se v ní stále točím v nějakém podivném obrazci (ne, to už dávno není jen kruh). Jako kdybych přestávala kouřit, ale každé ráno bych myslela na to, jaké by to bylo si teď zapálit. Jestli by mi pak bylo špatně, jak by mi smrděly ruce. Jak by mi načichly vlasy. A během dne automaticky vycházíte ven, kde vám dojde, že vlastně už nekouříte, tak nějak zklamaně jdete zase dovnitř. Pak slyšíte písničku… a máte smůlu, protože posloucháte rock a punk (a všechny možné a nemožné patvary), a oni strašně rádi píšou/zpívají o cigaretách, o modrém dýmu, nebo to cítíte z jejich chrapláků. Pak to vhání slzy do očí (konkrétně Barns Courtney a jeho Goodbye John Smith). Díváte se na kuřáky kolem (a je jedno, jestli kouří cigára, trávu nebo doutníky) a všichni vám připadají… ne šťastnější, ale nějak kompletnější. Dává to smysl? Něco vás zabíjí, snažíte se to změnit, a máte pocit, že vás to zabíjí mnohem více. Už ne fyzicky, ale nějak hlouběji. Fatálněji. Dává to vůbec smysl? I když vůbec nejde o cigarety?

Vidím kolem sebe skvělé lidi – talentované, s cílem (dnes se tomu říká vize), se vším, co by člověk měl mít (sakra, kde jsem stála, když se dostávaly ty správné vlastnosti?). Kéž bych měla desetinu. Jsem odsouzena k tomu, abych je jen tiše obdivovala (nejsem nějak hlučný člověk) a v bezpečí své ložnice si zadírala nehty do zad zatímco biju hlavou o zeď. Marnost nad marnost. Kurva, co to má být? Snažím se předstírat klid a nadhled – a nejde mi to. Takže s každou nocí jsme blažená, abych ráno mohla znovu začít umírat – ráno to bude po osmi tisící osmisté třicáté.

A chtěla jsem napsat příběh o vodních zombie. Zní to absurdně, jsem si toho vědoma. Jen si představte, že v Amazonce (nebo jiné obrovské řece), žije muž. Má bílou kůži – prostě jako mrtvola, která se rozkládá ve vodě – je vysoký snad dva a půl, možná tři metry. A když po řece pluje loď, někdy se vynoří a zkouší ji stáhnout pod hladinu. Stačí, když do vody spadne pár lidí, není tak hamižný, aby chtěl všechno. A ty lidi utopí, rozsápe. Ne náš vodník, ale pořádný vodní démon. Pokud spadnete do vody, jste mrtvý muž. A přesto se mu snažíte utéct, lezete přes mangrovy, schováváte se do křoví (překonáváte svou arachnofobii, protože ta vodní věc a bolestivá smrt a následný život-neživot jsou ještě mnohem děsivější). Ale tohle je můj příběh. Nějak se mi podařilo utéct, nevím jak se to stalo, děj poskočil do momentu, když je démon chycený a ukazován v cirkuse (King Kong je mrtev, ať žije král!). Jdete se na něj podívat – tedy jdu (a mám pocit, že od mého útěku uplynulo snad třicet let). Je to stejně děsivé jako v kalné vodě. Možná ještě více. Stále mám pocit, že se něco musí zvrtnout, že se to zase dostane na svobodu a zničí to celý svět. Mám v hlavě scénáře. Ale nic se nestane. A tu noc umírám já i vodní démon.

To se mi zdálo v noci na dnešek. Větší prostor tomu věnovat nechci… nejdříve jsem chtěla, ale všichni víme, že když někdo píše něco podle snu, bývá to katastrofa (Stmívání).