Sběr

zhuštěné zápisky ze dvou týdnů, které sice nejsou kompletní, ale co dneska je...

A pak se mě kolegyňka zeptala, co bych teď dělala nejradši. Představte si ty nejlepší místa, na která jste se dostali. Kde vám bylo nejlépe. Molo na jihu Anglie, dýchat mořský vzduch, užívat si vítr a slunce, poslouchat racky, sbírat podivné lehké černé kameny, které doteď  nevím, co jsou zač. Sedět na starém zanedbaném hřbitově, pít frisco a jíst lesní jahody (tady mají nejlepší hnojivo) a vymýšlet příběhy ke jménům na hrobech. Sedět na místě, kde se setkávají umělci, takže je tam strašný bordel, voní tam barvy a plátna, někdo kreslí na papírové tácky, někdo

Obraz z druhé strany

Příště to bude za něco stát, přísahám. Fakt, že jo...

Najít ji vzhůru v pět ráno nebylo vůbec obvyklé. A tak jsem zůstal stát vzadu na prahu kuchyně, abych ji nevyrušil. Nebo abych se neprobudil. Stála u kuchyňské linky(to taky nebylo obvyklé). Moje předpotopní kuchyň, staré dřevěné skřínky z jiné doby, linka, která by mohla vyprávět o vší té zavražděné zelenině, o sadistickém řezání pečiva, o pomalé genocidě vánočních kaprů. A ona tam jen stála, ve staré mikině a hrubých ponožkách. V ruce sklenici ve tvaru lebky, kterou mi ukradla, ale nikdy si ji neodnesla. Pila z ní vždycky všechno. Držela ji tím svým nezvyklým způsobem. Obtočila kolem ní prsty. Tak křečovitě. Ukazováček (ten nehodný prst) trčící do vzduchu. Dívala se na sporák, na kterém byl jeden hrnec. Klidně bublal, jako by do té scény vůbec nepatřil, Vonělo to sladce a kořenitě zároveň. Pokus o cibulové chutney č. 5? Už mi zničila dva hrnce! A teď tu jen stála, v měkkém raním světle ji zářily vlasy. Napila se z lebky a překřížila nahé nohy. A tak jsem jen stál na prahu. Co jsem měl dělat jiného?

další neplnohodnotný příspěvek

Já mám prostě problém s vymýšlením nadpisů. Příště z toho udělám incipit a svět mi může... křížit plány jako obvykle. Dejme se do toho. Je to krátké, alespoň to nebude tak bolet.

Jaro mi byl čert dlužen. Doslova. Čert mi ho dlužil. Nejen že si můžu naplno užívat kabáty (na které je už docela teplo, ale zdárně to ignoruju), ale taky je ve vzduchu taková zvláštní vůně. Listí, které nezetlelo na podzim, se to rychle snaží dohnat. Roste čerstvá tráva. Jedny věci mám načichlé kanceláří, druhé věcí jsou načichlé spojením jarního večerního vzduchu, cigaret a dvou parfémů.

Vzali mi okno

Zcela nečekaně se zase potřebuju v krátkosti vypsat. Doslova v Krátkosti. Takže jenom v takových črtách dní, ačkoli z úcty z malířskému umění mě to označení dost bolí. Takže asi tak.

Z deníčku včely dělnice

Taky jsem zase nic pořádného nenapsala. Tentokrát mám ale docela dobrý důvod... nejde jen o krizi (čistě to, že každé slovo, které napíšu, se mi zdá nepatřičné a hloupé), ale jde o tom, že nemám energii něco delšího psát. Snad se do toho nějak dostanu, mám teď totiž řadu podmětů, řadu banálních zážitků – doslova mě fackují od osmi do čtyř každý pracovní den. A právě proto píšu teď tyhle obrazy. Obrazy z nové práce. Nesuďte mě. Anebo jo. To je vlastně jedno.