další neplnohodnotný příspěvek

Já mám prostě problém s vymýšlením nadpisů. Příště z toho udělám incipit a svět mi může... křížit plány jako obvykle. Dejme se do toho. Je to krátké, alespoň to nebude tak bolet.

Jaro mi byl čert dlužen. Doslova. Čert mi ho dlužil. Nejen že si můžu naplno užívat kabáty (na které je už docela teplo, ale zdárně to ignoruju), ale taky je ve vzduchu taková zvláštní vůně. Listí, které nezetlelo na podzim, se to rychle snaží dohnat. Roste čerstvá tráva. Jedny věci mám načichlé kanceláří, druhé věcí jsou načichlé spojením jarního večerního vzduchu, cigaret a dvou parfémů.
Nebo to nebyly parfémy? Dohromady je to omamné. Dokonalé jaro. Vlasy vlají ve větru, zapadající slunce svítí do očí, zatímco pomalu vypouštíte cigaretový dým (ano, zase jsem přestala…). Sedím na okně, jaro všude kolem, jaro se mi opírá o rameno a houpe mě v bocích. Protože letos to bude stát za to. Letos to musí stát za to. Naděje umírá poslední. A naivita s ní.

Staré lásky stále žijí. Některé jsou víc intenzivní. Hlavně zvuk houslí. A některá slova zpívána od osmdesátých let pořád stejně. Ty melodie nestárnou, s jarem nabírají nový rozměr. A taky s věkem. Což je děsivé. Kolik že mi je? A pak druhá láska, deset let stará, které se změnila tvář… víc než by bylo žádoucí. Zavřu oči a poznávám ten hlas. A pak otevřu oči a vidím neznámý – podivně protivný – chtěla jsem říct ksicht, ale dejme tomu tvář. Ale nakonec je to jedno. Jsou dvě písničky (ano, pořád mluvím o hudbě), které si pouštím při cestě do práce. Je to magický okamžik, kdy vycházím zpoza rohu a mám poprvé vidět onu budovu. A proto si pustím něco, co mi znova namlouvá, že o nic nejde, že mě to nemění, že jsem pořád stejný magor. Věřím tomu (?).

Mám vlastní velký stůl. Mám svůj notebook, svůj monitor, vtipnou klávesnici a telefon. Už jsem i v telefonním seznamu, konečně spořádaný člen Společnosti. A tak se usmívám, protože na všem si umím najít něco, co mám ráda. A tady to mám ráda. Jen ten zvláštní pach kanceláře. Ale to je dočasné, jen do léta. Do zimy. Příští rok? Mám tady svůj hrnek, který mě láká k závislostem (ano, opět fičím na kofeinu). Mám tady svou piksličku na pochutiny. Něco, co se dá jíst při práci. Mám tady vše a možná trochu víc. Jen to nezvorat. Jen to víc nezvorat. Jen se soustředit. Jen se blbě neusmívat a nenechat si myšlenky odvádět jinam. Jaro je svině. Vůně jarních rán a vůně kancelářských ran. A nejlepší sladké zhovadilosti ze Sladkých časů. Sladké časy nastávají.