Dnešní
obrazy budou tak nějak splácané dohromady. Jako proud myšlenek.
Začala
bych v oblacích. S hlavou v oblacích. Po dlouhé době jsem se jen dívala na
oblohu a nad ničím nepřemýšlela. Po dlouhé době modrá obloha a bílé, husté
mraky. Vypadaly jako čerstvá šlehačka. Tak husté, navrstvené, trojrozměrné. Je
to jeden z těch momentů, kdy člověku dojde, že vedle výšky a šířky skutečně
existuje i hloubka. A dokáže být proklatě hluboká.
Kdyby
tohle byla povídka, potřebovala by hlavní postavu. A musela by to být žena.
Teda mladá žena. Respektive dívka. Srát na to. Prostě jakási ona. Postava stále nespokojená, ale
příliš zaseknutá, než aby cokoli dělala. Typ, který brouzdá obchodním centrem,
odsuzující všechny kolem (což dělá jen ze závisti).
Zahraju
si na objektivního vypravěče (haha).
Byla
vysoká, ne úplně ošklivá, ale měla neforemnou postavu. Při pohledu na jakoukoli
ženu ji přepadal vztek a nenávist. Ta měla hezčí vlasy, ta druhá zase hezčí
zadek. Tahleta zase vypadá příliš spokojeně. Některé se ji zdály vkusněji
obléknuté. Všední maličkost ji mohla posunout na hranu propasti, propasti hluboké
jako mraky na obloze (to jen abych trochu navázala).
V
těch chvílích byla ráda, že nemá v ruce něco, čím by mohla zničit svět.
Nepatřila sice k impulzivním lidem, ale věděla, že má stavy (nejčastěji kolem
druhé hodiny ranní), kdy by byla schopna uvrhnout celý svět do chaosu. Smíchat
skittels a M&M. Some people just want see world burn.
Do
práce jezdila vlakem. I když měla respekt k onomu tunovému monstru, které se
každý den tak hladce připlazilo po kolejích až k jejím nohám, měla občas chuť
se mu postavit do cesty. Nepokoušet se ho zastavit – jen splynout. Byla si
vědoma, že takovým kareninovským činům nemá důvod, nemohla si ale pomoct. To
ten zvuk. Zvuk vydávající koleje, když na ně jede vlak. To kovové syčení. Jako
lákání sirén.
Svou
práci měla ráda. Nebyla náročná a vždy ji něčím překvapila. Jako třeba jednu
sobotu, kdy ji stále dováděla k úžasu kreativita lidí, kteří vymýšlejí názvy
knih. Tu sobotu se ji pořád před oči stavěl jednorožec. Asistenční jednorožec;
Připoutej se, nebo umře jednorožec. Tyhle dva ji ulpěly v paměti. Nevzpomínala
si, že by jako malá slýchala o jednorožcích. Do míst, kde žila, je začali
dovážet až daleko později, a to už byla velká. Už nepotřebovala asistenčního
jednorožce.
Vždy
se mluví o dvou časech: o univerzálním (nebo chcete-li kosmickém) a
psychologickém. Ji ty pojmy připadaly jako synonyma. Znamenají to samé, ať už
je to cokoli. Jsou tak relativní jako krása, moudrost a láska.
Dny
ji splývaly. Někdy zapomínala spát, jindy jíst. Jednou ji prodavačka v obchodě
upozornila, že budou zavírat. Opravdu bylo deset minut před jedenadvacátou
hodinou. Tak zaplatila černé tenisky (teď už nebude mít výmluvu, aby neběhala)
a odešla. Jindy šla po ulici a zaslechla rozhovor dělníků spravujících cestu.
„Hezké holky tu mají, že.“ To ji úplně vyrazilo dech – myslí tím i ji? Vždyť
ona dnes nevypadá dobře, je po osmihodinové směně!
A
pak ji došlo, že není. Ten den byla volno a šla zrovna na trh koupit si nějaké
ovoce. Vzpomněla si na davy upocených lidí na ulici, na dusné sluneční
odpoledne (nebo jak říkali v rádiu „krásný letní den“), na mrtvolný zápach v
jejich domě.
To
hnila její duše.
