pokračování Covenu?

Musím uznat, že psát coven mě bavilo víc, než jsem čekala. A baví mě vymýšlet, co by se mohlo dít dále... tak sem si napsala krátký nástřel na pokračování...

Byl první březen, venku bylo krásně, nebo to tak alespoň za okny vypadalo.

První do práce přišla Marie. Rozrazila dveře, nechala je, ať se s prásknutím zavřou a začala zpívat písničku z nějakého tuctového animáku. Byla to nějaká slátanina o duševní síle, samostatnosti a podobných hloupostech, pravděpodobně v angličtině (Mariin zpěv zněl všelijak, ale angličtinu to moc nepřipomínalo).

Představovala si, že zpívá někde před lidmi, že na ni všichni civí s otevřenými ústy tak šokovaní tím, co z ní vychází. S tím šokem nebyla tak daleko od pravdy.

Ležel jsem v mezipatře, sešel jsem dolů v naději, že když uvidí, že tam není sama, přestane zpívat. Bohužel jsem zapomněl, že lidi neberou psa jako společnost, ale že do něj jen samolibě promítají sami sebe. Mají tak rádi, když má někdo stejný názor jako oni, nebo třeba jen přitakává a nevyvrací jim ho.

„Baltazare! Já se tě normálně zlekla!“ Uvítala mě a poškrábala mě za uchem. „Vzbudila jsem tě tím svým krákáním, co? Psi mají dobré uši, tos to musel mít ještě zesílené, chudáčku.“ Za to utrpení jsem dostal piškot.

Lehl jsem si na své oblíbené místo, abych měl rozhled. Marie si uvařila čaj, a aby ji utekl čas než zchladne, začala utírat prach, urovnávat vrácené knihy, protože Magdalena (která večer zavírala) se na to zase vykašlala. Připadá ji to pod její úroveň. Sama se vidí jako nějaká vrchní knihovnice, vrchní čarodějka, vrchní v jakékoli sociální roli. Škarnecla jedna namyšlená. Ale Marie ukládala knihy ráda, vždycky přesně podle abecedy – ne jen podle prvních dvou písmen – ona by nikdy nedala Tolstého před Tolkiena. Jestli ji to vydrží, budeme za rok nejlépe uspořádaná knihovna ve střední Evropě.

Pustila na počítači hudbu, aby přehlušila její myšlenky. Součková před Sokratem, vážně? Idioti, vůbec je to nesere. To určitě Magda. Ona ví, že mě to sere. Pérez-Reverte, Palaniuk... to se neumí řídit ani prvníma dvěma? Radši ať to nedělá, než to takhle kopat. Kdo se v tom má pak vyznat.Rampa. Tady. Keyes a Kesey... já chápu, že to zní stejně, ale snad vidím, ne? I když obojí je to na kebuli.  Tohle jsem četla. Ztracené hodiny mého života. Spláchnuté do tureckého hajzlu! Taková hovadina, násilně vtipná. Daniel Wallace a Edgar Wallace. A takový rozdíl v kvalitě...

Asi po půl hodině podobných myšlenek si sedla k čaji. Pila výhradně zelený čaj, někdy ochucený, někdy s cukrem. Sama nevěděla, proč to dělá. Někdy se prostě zadívala na cukřenku a pak ji lhostejně položila zpět do poličky, jindy si dala jednu nebo dvě lžičky. Když byla venku obzvlášť zima, pila zelený čaj s citronem. Když bylo tepleji, pila zelený s mangem a jasmínem. Dneska to byl zelený s lžičkou cukru.

Zabořila se do křesla a dala nohy na stůl. Pak se otočila na mě, „Nepráskneš mě, že?“ Pak po mě hodila další piškot.

„Víš, Baltazare, mi se tady vážně líbí. Je tady ticho. Dokud teda nedojde někdo další. Ona Klára a Mína jsou fajn. Anna je hodná, ale je stará, takže si moc nepokecáme. Ten věkový rozdíl je prostě moc.“

Co ona mi chce povídat o věkovém rozdílu.

„Jako malá jsem si myslela, že knihovnice jsou něco jako víly. A přitom jsou to spíš divé ženy. Ne přímo zlé, ale... jsou prostě víc jako lidi a míň jako mytické bytosti,“ odmlčela se.

Co to tady plácám. Bavím se s vypelichaným psem, jsem mešuge. Mešuge čarodějnice, žhavá kandidát na upálení. Jo kdyby mě chtěl upálit Tomáš, to bych se ani moc nebránila.

Zvedl jsem bezděčně hlavu. To, že se mladá čarodějnice zamiluje do syna staré čarodějnice není zas tak neobvyklé, ale obvykle to končí špatně. V lepším případě nadávkama a odchodem jedné z covenu, protože přece se nebudu dívat, jak mi ta kurva ničí syna!, nebo v horším případě válkou, která zasáhne všechny okolo. Třeba jako v Americe, když jedna mladá čarodějka zamilovala do syna woodoo čarodějnice... ale on ji odmítl. A tak začala občanská válka. Stačí aby černoch odmítl bílou holku a už je z toho oheň na střeše.

Mohla bych ho někam pozvat, až si tady zase přijde pro nějakou tu detektivku. To mi připomíná... začala z tašky vytahovat knížky... společné téma by bylo. Ledy že by se chtěl bavit o nějaké starší detektivce. No co, když, tak řeknu, že mi se líbí ty současné, protože... protože to beru jako poučení do života. Jo. Zvedla se ze židle  a začala sázet knihy do polic.

Když se vracela, všimla si knihy poležené na zemi v mezipatře. Došla tam, zvedla ji a úkosem se podívala na mě a pak zase na knihu. „S. E. Hinton?“ Sešla zase dolů, ukázala s ní na mě a otevřela pusu jako že chce něco říct. Neřekla. Jen tem stála s tázavým výrazem ptáka, který se zrovna škvaří na elektrickém vedení.

Neměl jsem chuť ji něco vysvětlovat, tak jsem řekl jen: „Haf.“