– jsem jako
další Brigit Jonas – o potřebnosti něčeho
Ten pocit, když nevíte, jestli má vážně cenu pokračovat. Nic se mi
nedaří (a do konce týdne nejspíš dařit nebude) a už mě to neustále zklamané
očekávání nějak dostává do kolen. Práce – nic. Brigáda – nic. Invence – nic.
Škola – nezapočteno a nízký počet bodů. Něco takového očekávám i v teorii
literatury “prorokuji... vidím průser veliký, jehož drama hvězd se bude dotýkat“
Asi takhle to bude.
Víte, všichni (nebo spíš většina) lidé mají něco v čem vynikají – jaký to převratný objev, že? – ale někdo
nejspíš ne.
Dneska mě poprvé napadlo, že bych doopravdy sekla se školou. Nevím, co
tam dělám. Zrazuju tam svá přesvědčení. Co když vlastně ani nemám literaturu
ráda? Co když je to jen hloupá póza? A kdo může říct opak. Jen se užírám a
váhám při pohledu na ty, kteří mají Důvod
tam být. Co když tam nemám, co dělat? Co tedy skončit? Vždyť v Kauflandu pořád
shání pokladní. Ať si pak Všemu navzdory przní někdo jiný. Ať někdo jiný chodí
na špatné termíny. Klaunský nos mi nesluší. A vedoucí bakalářky by měl o
starost méně.
Stejně tam zůstanu.
Bez racionálního důvodu.
Protože se znám.
Nekomentujte to, prosím.
