Seděl jsem v kuchyni na barové židli a zíral jsem na tu malou chlupatou potvoru přede mnou.
Klára si vesele
běhala po bytě,očichávala můj koš na prádlo, odpadkový koš, boty, záchodové
dveře, pak se vrátila na chodbu, popadla mokasínu, přiťapkala si s ní do
kuchyně, lehla si a začala ji labužnicky okousávat. Ani jsem neprotestoval. Přísahal
bych, že se usmívala.
„Tak tady teď
asi budeš bydlet se mnou, že?“
Klára spokojeně
mlaskala. Asi to byl souhlas.
„Víš, já úplně
nemám čas na psa... nebo na cokoliv, co se jako pes tváří. Žrádlo i seženu, ale
úplně nevím, jak to uděláme s venčením. Víš, já jsem docela vytížený člověk,“
pokrčil jsem omluvně rameny.
