Neměnnost

Ráda, dokonce velmi ráda, bych tady něco dala plnovýznamového, ale stále se ročím v divných obrazcích, takže se omlouvám, ale tohle bude muset stačit. Až budu ve formě, dám tady něco úžasného (doufám, že máte velkou trpělivost, vy tři pravidelní). Zatím to totiž vypadá... sakra, vzpomínám si jenom na tři verše nějaké básně, co jsme kdysi někde četla: a srdcem drzý / v tváři úsměv / a v hrdle slzy. Až najdu svůj první verš, bude to za něco stát..?

Mým démonům

Už dlouho jsem si říkala, že tady něco napíšu... alespoň pár slov. Tak jsem tady. Vždycky mi to připadá, jako bych si přitáhla židli do kruhu v rámci terapie. Úplně slyším to skřípání po dlaždicích. Jen nevím, z čeho se léčím. Jsem Jana a jsem…?

Bylo to těsně před pádem Babylonské věže

Pár obrazů z posledního týdne

Čas je odporně relativní veličina. Někdy je čtyřiadvacet hodin málo, je to příliš utažená smyčka, která člověka drží tak blízko topení, že se nemůže natáhnout ani pro pití. Opovážlivost, představovaná snahou naplnit základní potřeby, je trestána smrtí. Nebo alespoň přiškrcením. Tyto dny (ano, další relativní pojem) představují zároveň čas jako něco vzdáleného. Představa, že člověka od cíle dělí třeba jen dvanáct hodin (a pak už jen osm, čtyři, půlhodina), je trýznivá. Slunce pálí, sníh studí, čas spaluje všechnu naději, zůstává z ní jen popel (tak podobný sněhu). Tohle nemělo znít jako klišé. Někdy je pár minut tak důležitých, někdy tři dny… jako by se ani nestaly. A co je potom člověk? Bridele? A je ta nicotnost žití dar nebo prokletí? Naše chyby si nikdo nebude pamatovat. Nikdo si nás nebude pamatovat.

Zase se mi o tobě zdálo, imaginární příteli. Zase jsme seděli v té hospodě, z oken prosvítá bílé světlo, když se k nim přiblížíš, zjistíš, že za nimi nic není. Kdyby si člověk chtěl uvědomit, že je to sen, možná by viděl aspoň reflektory nebo něco takového. A místo toho sedíme na barových židlí, bavíme se o Iron Maiden, zrovna je hrajou a ty mluvíš o tom, kterou písničku máš od nich nejraději. A že se ti líbí, že čtu Zolu (i když tos mi tenkrát řekl až po několika hodinách). Pijeme třetí plzeň. Je před polednem. Smějeme se, že jsme nesnídali. Plete se ti jazyk. Sedíme blízko sebe a je to, jako bychom se znali už věky. Čekáme na třetího z party, který šel na záchod a je tam celou věčnost. Celý ten sen. Ani políbit se nesmíme, protože se to nemá a protože by nás někdo viděl. Vždycky je někdo, kdo vidí. A tak sedíme a smějeme se, že jsme prokletí.

Někde mezi hodinou psa a vlka na mě vždycky dopadne zklamání. Jako je v té písničce z Constantine: You fucking disapoint me, maybe I'm better of this way. Co se to doprdele děje? Kam? Co? Proč? Tolik dobrých věcí, tolik použitelnosti a co z toho? Nic, protože Hele to už dneska nikoho nezajímá. To je dávno překonané. A to mi má jako stačit? Vždycky si dávám malé cíle jako vstát z postele, udělat jednu zkoušku, dokončit semestr, zvládnout to, tamto. A když si určím velký cíl, najde se někdo, kdo řekne: A je to reálné? To mě vždycky rozesměje. Hele, není! Teď fakt ne. Proto malé cíle. Za třicet cílů to bude tak 10%  šance, že mám naději. Škarohlídi a sráči. Ve správných botách to půjde. Jde jenom o boty. A o čas. Na tom se dá stavět. Udělám to posvém. Musím. K čemu bych jinak byla? I must be good for something! (to je zase jiná písnička). Postavím svou babylonskou věž.