Správce (01)

Ani nevěděl, jak se na tom místě ocitl. Najednou kráčel v davu lidí se stejně zmateným pohledem jako měl on sám. Přišli do velké síně, byla to jen místnost s bílými stěnami i podlahou, nikde žádný koberec, obrazy, světla, židle.

Když se místnost zaplnila, přišel odněkud nevýrazný chlapík s plastovou krabicí v rukou. Uprostřed místnosti ji položil na zem, stoupnul si na ni a zakašlal. „Chci vás tady přivítat,“ rozhlédl se a suše pokračoval, „Vítejte. A teď se musíme dát do práce. Tak pojďte tou chodbou tady vpravo.“ ukázal rukou směr.

Kouzlo okamžiku

Cesty z večerních směn jsou vždy kruté. Tím krutější jsou v kruté zimě. Na nebi není ani mráček, takže obloha vypadá jako obrovská ledová plocha a člověk si připadá jako ryba, která se dívá na zamrzlou hladinu rybníku. Brzo se stmívá, takže v šest ráno a šest odpoledne je venku stejná tma. Člověk je jako cibule, každý další krok unavuje a každá chvilka strávená v teple městské hromadné dopravy svádí k spánku.

Ale Clare nejezdila městskou hromadnou, ona jezdila vlakem. A tma venku ji byla příjemná, protože si v ní připadala neviditelná. A hladina rybníku ji připadala krásná, i ta malá díra, kterou vnikalo dovnitř trochu světla.

Vlakem jezdila ráda. Průvodčí ji znali, někdy ji nechali spát, někdy ji nechali číst. A jeden ji vždycky pochválil účes, nehty, nebo se jen usmál a popřál ji hezký večer. Zrovna dnes ji popřál hezký večer.