Ani
nevěděl, jak se na tom místě ocitl. Najednou kráčel v davu lidí se stejně
zmateným pohledem jako měl on sám. Přišli do velké síně, byla to jen místnost s
bílými stěnami i podlahou, nikde žádný koberec, obrazy, světla, židle.
Když se místnost zaplnila, přišel
odněkud nevýrazný chlapík s plastovou krabicí v rukou. Uprostřed místnosti ji
položil na zem, stoupnul si na ni a zakašlal. „Chci vás tady přivítat,“
rozhlédl se a suše pokračoval, „Vítejte. A teď se musíme dát do práce. Tak
pojďte tou chodbou tady vpravo.“ ukázal rukou směr.
Martin si až teď všiml, jak divně ten
muž vypadá. Bylo mu asi čtyřicet, byl skoro plešatý a na tváři měl dvoudenní
strniště. Na to, že má působit jako uvítací výbor teda moc upraven nebyl. Navíc
měl na sobě bílé sandály, šedé tepláky a bílé tričko – nic formálního. Tohle by
si Martin do práce nikdy obléknout nemohl. Ale když se rozhlédl, zjistil, že
všichni muži jsou oblečeni stejně jako ten chlap, ženy měly obyčejné bílé šaty
nad kolena.
Dav se zastavil v místnosti, která byla
ještě větší než předchozí. Martinovi se zdálo, že je nekonečná. Co dva metry
stál člověk s papíry v ruce, díval se na velkou obrazovku před sebe. Běžely na
ni minimálně čtyři obrazy najednou. Jejich oči tikaly mezi obrazovkou a papíry,
někdy klikli na jeden z obrázků a on se rozplynul. Odškrtli si položku na
papíře a na obrazovce se znova objevily čtyři obrazy a on buď nějaký nechal
zmizet nebo počkal zmizí. Někteří dokončili stránku a hodili ji ledabyle na
zem. A tak pořád dokola.
„Stoupněte si každý
před jednu obrazovku, je jedno před kterou. A předtím si vemte z tady toho
stolíku podložku s papíry.“
Docela strohé intrukce,
pomyslel si Martin a poslušně si vzal podložku a postavil se k nejbližší volné
obrazovce. Ukázaly se na ni čtyři videa. Na jednom byl ujíždějící autobus, na
druhém záběry z první osoby při nastupování, další ukazoval zavírání
autobusových dveří před nosem a poslední jen nervózní čekání. Podíval se do
papírů. Na prvním řádku byla věta: Ujede
mi to, určitě mi to ujede. Kliknul na dané video a ono zmizelo. Následně se
na obrazovce ukázaly další videa. Nic nesouhlasilo s druhým řádkem. Po chvíli
zmizely z obrazovky a ukázaly se další.
Neměl ponětí, jak
dlouho takhle kliká a čte a kliká a čte. Nebyl si jist, kolik papírů už
odškrtal. Dva? Tři? Osmdesát? Pamatoval si první větu, kterou odšrtl, víc ne.
Mimoděk ho napadlo, že je zvláštní, že ho nebolí nohy. Většinou nedokázal moc
dlouho stát na jednom místě. Musel alespoň chodit. Jak dlouho asi tady škrtá.
Rychle se ohlédl a zjistil, že všichni kolem něj stojí a zarytě zírají z papírů
na obrazovky a naopak. Nikdo neseděl.
Něco ho nutilo pracovat
dál a nezaobírat se vlastními myšlenkami. Nikdy nebyl zvlášť svědomitý,
ale pociťoval touhu pokračovat. Měl
strach, že kdyby se na chvíli zastavil, pochybil by a celý svět by byl uvržen v
chaos.
Když si škrtl poslední
větu s papíru, kdo ví kterého v pořadí, a chtěl si přečíst novou větu, zjistil,
že další papír už na podložce nemá.
Někdo mu poklepal na
rameno. „Pojď, teď půjdeš ulevit svým očím.“ Byl to ten chlapík, který je
přivítal.
Martin ho následoval do místnosti plné
jednoduchých bílých lůžek. Bylo jich na tisíce, možná více. Na některých leželi
lidé, jiné byly prázdné.
„Lehni,“ zavelel
chlapík, „dej odpočinout očím.“ řekl prázdným hlasem a odešel.
Poslech ho. Lehnul si
na lůžko, které bylo mnohem pohodlnější než vypadalo. Zavřel oči. Ještě nyní se
mu před očima míhaly obrazy. Rozbitá kolena, dívka dostávající květiny, muž
podávající si ruku po pracovním pohovoru s usměvavým mužem v obleku. Obrazovka.
Papír. Řada lidí civící do papírů, řada lidí civících na obrazovky. Za chvíli
viděl jen světla. Blikaly mu před víčky. Až teď si uvědomil, že stále existuje.
Že tohle se opravdu děje. Jako by se dostal z transu.
Žádné komentáře:
Okomentovat