Cesty z večerních směn
jsou vždy kruté. Tím krutější jsou v kruté zimě. Na nebi není ani mráček, takže
obloha vypadá jako obrovská ledová plocha a člověk si připadá jako ryba, která
se dívá na zamrzlou hladinu rybníku. Brzo se stmívá, takže v šest ráno a šest odpoledne
je venku stejná tma. Člověk je jako cibule, každý další krok unavuje a každá
chvilka strávená v teple městské hromadné dopravy svádí k spánku.
Ale Clare nejezdila
městskou hromadnou, ona jezdila vlakem. A tma venku ji byla příjemná, protože
si v ní připadala neviditelná. A hladina rybníku ji připadala krásná, i ta malá
díra, kterou vnikalo dovnitř trochu světla.
Vlakem jezdila ráda.
Průvodčí ji znali, někdy ji nechali spát, někdy ji nechali číst. A jeden ji
vždycky pochválil účes, nehty, nebo se jen usmál a popřál ji hezký večer. Zrovna
dnes ji popřál hezký večer.
Dívala se z okna.
Krajinu znala téměř nazpaměť a stejně ji pořád připadala jiná. Vlak projížděl
lesíkem a ona viděla holé stromy, které vypínají černé pahýly k hladině oblohy
(ještě pár let porostou a potom budou vyčuhovat z vody). Snažila se si vybavit,
jak to tady vypadá na jaře. A v létě. Na podzim. Měla v hlavě jen neúplné,
rozmazané fotografie. Podzim byl nejjasnější. Zelená, hnědá, žlutá a hromada
rudé a červené. Nádherné barvy. Léto bylo prostě jen zelené. Jaro... vždycky se
snažila zahlédnout ten okamžik mezi zimou a rozpukem nového listí, ale jako by
ho vždycky promeškala. Jako by všechno rozkvetlo přes víkend nebo během jednoho
odpoledne. Ráno nic, večer džungle.
Každá zastávka je dotek
civilizace. Civilizace svítí, piští a rezaví.
Při vyjíždění ze
stanice je to vždy stejné. Něco se pohne, ale až po chvíli vaše oči
zaregistrují, že se pohnulo vše za oknem. Pomalý rozjezd, výhybka, výhybka,
zajíc se snaží vlak dohodit, další výhybka.
Dívala se na nádražní
budovu, škaredou, oprýskanou budovu dřívější éry. Výhybky. Z lokomotivy, která
táhla její vlak, se odpojila jiná lokomotiva a spěchala po druhých kolejích
výhybky. Jako by se její vlak rozdělil.
Úžasný
optický klam,
pomyslela si. Za
lokomotivou se oddělil ještě vagon, další vagon, její vagon… Fascinovaně zírala
na vlak na protějších kolejích. Jeli souměrně, vypadali stejně. V protějším
vlaku viděla svůj odraz. Zadívala se odrazu do očí.
Odraz se usmál.
Clare se neusmála.
Ona ve druhém vlaku se polekaně
odtáhla od okna. Vstala, rukou si clonila světlo a dívala se na původního
člověka jedoucího ve vlaku na protějších kolejích. Zabušila pěsti na okno.
Proč
tak vyvádí?
Pomyslela si klidně Clare,
usmála se a zamávala svému odrazu. Ta druhá se vyděšeně posadila a skryla si
hlavu v dlaních. Clare zavřela oči a zbytek cesty do své stanice strávila v
polospánku. Neměla zapotřebí se zabývat nějakou pošahanou holčinou z vedlejšího
vlaku, která na základní škole očividně nedávala pozor když probírali optiku a
zrcadla.
Clare přišla domů,
rozepnula si kabát, když se z pokoje vynořil její přítel, pomohl ji z něj,
políbil ji a zeptal se, jaký že měla den. Sedli si k nízkému stolu a povečeřeli
špagety. Povídal ji o své práci. Potom k ní přisunul malou černou krabičku. Po
chvíli pištění a pláče si konečně nechala nasadit prsten a políbila ho. A on
byl znovu rád, že tenkrát měl dost odvahy, aby ji toho večera ve vlaku oslovit.
A ona byla vstřícná.
Klare přišla domů,
svlékla si kabát a hodila ho na podlahu. Vytáhla z ledničky zbytek těstovinového
salátu ze včerejška a sedla si k nízkému stolku, aby se najedla. Ihned k ní
přišly kočky, které zdědila po mrtvé paní, která v tom bytě bydlela před ní.
Ally byla zrzavá s bílým bříškem a Simba byla popelavě šedá a měla žluté oči.
Klare jim hodila trochu tuňáku ze salátu. Ať se holky pomějí. Ona se dneska bude
muset zase opít.
Poslední
dobou se potkává až příliš často.
Žádné komentáře:
Okomentovat