datum

Kdybys jen věděl

jak jsi návykový

teplo našich těl

jako opar snový

Kdybys jen věděl

jak moc mě sžírá

ten žár nahých těl

prosím – ať neumírá.

O nečekaném

Když už vám všichni a všechno připadá nesnesitelné, není na škodu se prostě sebrat a jít pryč. Chodím do zámeckého parku. Dá se tam dojít miliónem cest, záleží jen na tom, jak velkou máte ponorkou. Nakonec vždycky dojdu na vyhlídku, ze které žádná vyhlídka není. Jen cesta, palírna alkoholu, řeka a, když se nahnete, jde vidět až na druhé náměstí (historické centrum, pojmenoval to jednou jeden člověk). Sedím, dívám se, jak všichni žijou, spěchají, funí, vím, že někde vlevo dole jsou oblizující se puberťáci. Tak jen sedím s nohama přes okraj. Kouřím cigarety, které jsem ukradli otci (to je asi to jediné, co mám s těmi puberťáky dole společné). Vytáhnu z tašky termosku (vypadá trochu jako urna) a do uzávěru si naliju čaj. Earl grey. Cukr a mléko. A pak ke mě přijde známá slečna, kterou jsem nikdy neměla ráda. Uměle vypadající vlasy, oči jako ten týpek z Mužů v černém, který mrkal žábrama. Ten ze začátku. Se slovy „To je ale zkurvenej den, co.“ mi nabídne svého jointa. Já ji nabízím svůj čaj. Ona... je docela fajn.

Nejméně očekávané věci se dějí na nejméně očekávaných místech. Jako když sedíte ráno v nákupním centru a pijete cappuccino z papírového kelímku, čtete detektivní povídku, na jejímž pozadí zpívá McCartney, a musíte se usmívat, protože Beatles jsou poslední dobou skoro v každé knize. A pak se ozve nejméně očekávaná věta: „Můžu si přisednout?“ A nad vámi stojí mladý muž a vy si nemůžete vzpomenout, odkud ho znáte. „Asi si mě nepamatuješ, teda určitě si mě nepamatuješ, ale jeli jsme spolu vlakem...“ Ano, ty oči jsou nějaké povědomé. „Tak už si sedni,“ pokynete. „Jeli jsme spolu vlakem do Frýdku, jsou to asi tři roky, seděli jsme naproti sobě. A pak jsem tě párkrát zahlédl ve městě...“ Uvědomíte si, že zní jako psychopat, ale milý psychopat. „...ale jsem zbabělec. A teď zním jako psychopat.“ Kývnete na souhlas. Smějete se. „Radši začnu znovu. Ahoj, nešla bys se mnou někdy na kafe? Třeba příští týden touhle dobou přesně u tohodle stolu?“ Musíte se smát. „Mimochodem jmenuju se ***.“ Šli byste na kávu s psychopatem?

Omlouvám se za ty řeči

Název stoprocentně platí. Dělám to nerada, ale v rámci deníčkového příspěvku ve stylu "ještě žiju" musím napsat pár slov. Vět. Prostě z osobní potřeby. Takže to klidně přeskočte a zkuste přečíst dřívější články.

Loňský rok jsem přežila díky svým dvěma přátelům. Nejvýmluvnější je věta prohlášená při půlnočním ohňostroji: „Je to jako by všechny ty sračky z celého roku letěly nahoru a tam vybuchly.“
V předsevzetí nevěřím (protože je nikdy nedodržím), ale letos musím sama sobě něco slíbit:
1, Dodržím jednu větu jak nejdéle to půjde.
Protože už to zkouším potřetí, vždycky to tak po dvou měsících vyprchalo, i když jsem si řekla, že to prostě dám. A letos chci něco začít a dokončit to – takže beru plánovač, který jsem dostala od kamarádky a dnes udělám čtvrtý zápis. Zatím končí všechny otazníkem.
2, Nenechám se do ničeho nutit.
Respektive dupnu si a nenechám sebou vláčet. Dlouho jsem vůbec nedokázala říct "ne", naučila jsem se to asi až před sedmi lety. A s tím souvisí třetí bod...
3, Srát na city ostatních.
Moje račí přirozenost je neubližovat lidem, to ovšem i za cenu sebezapření. Chci zkusit být více sobecká. Mluvit, když chci, mlčet, když chci a jak dlouho chci. Když si do mě někdo kopne, kopnout zpátky. Říct něco, i když vím, že to druhého bude bolet. Zkrátka nevidím důvod, proč bych pořád měla trpět jenom já (trpět je silné slovo, ale chápete).
4, A taky ty běžné  věci: nosit více šaty (tolik jich mám ve skříni a nemám odvahu); vrátit se ke svým barvám (oblečení a vlasy); zvýšit si sebevědomí (netuším jak) a jít letos na rande.

A to je prosím vše. Nemyslím si, že 2017 bude nějak výjimečný (nebude), ale aspoň trochu si dělat naděje můžu, není-liž pravda?
Máte taky nějaké šílené nápady?