Omlouvám se za ty řeči

Název stoprocentně platí. Dělám to nerada, ale v rámci deníčkového příspěvku ve stylu "ještě žiju" musím napsat pár slov. Vět. Prostě z osobní potřeby. Takže to klidně přeskočte a zkuste přečíst dřívější články.

Loňský rok jsem přežila díky svým dvěma přátelům. Nejvýmluvnější je věta prohlášená při půlnočním ohňostroji: „Je to jako by všechny ty sračky z celého roku letěly nahoru a tam vybuchly.“
V předsevzetí nevěřím (protože je nikdy nedodržím), ale letos musím sama sobě něco slíbit:
1, Dodržím jednu větu jak nejdéle to půjde.
Protože už to zkouším potřetí, vždycky to tak po dvou měsících vyprchalo, i když jsem si řekla, že to prostě dám. A letos chci něco začít a dokončit to – takže beru plánovač, který jsem dostala od kamarádky a dnes udělám čtvrtý zápis. Zatím končí všechny otazníkem.
2, Nenechám se do ničeho nutit.
Respektive dupnu si a nenechám sebou vláčet. Dlouho jsem vůbec nedokázala říct "ne", naučila jsem se to asi až před sedmi lety. A s tím souvisí třetí bod...
3, Srát na city ostatních.
Moje račí přirozenost je neubližovat lidem, to ovšem i za cenu sebezapření. Chci zkusit být více sobecká. Mluvit, když chci, mlčet, když chci a jak dlouho chci. Když si do mě někdo kopne, kopnout zpátky. Říct něco, i když vím, že to druhého bude bolet. Zkrátka nevidím důvod, proč bych pořád měla trpět jenom já (trpět je silné slovo, ale chápete).
4, A taky ty běžné  věci: nosit více šaty (tolik jich mám ve skříni a nemám odvahu); vrátit se ke svým barvám (oblečení a vlasy); zvýšit si sebevědomí (netuším jak) a jít letos na rande.

A to je prosím vše. Nemyslím si, že 2017 bude nějak výjimečný (nebude), ale aspoň trochu si dělat naděje můžu, není-liž pravda?
Máte taky nějaké šílené nápady?