Jiráskův coven

„Je to banda starých čarodějnic, ale vám by se tam mohlo líbit,“ řekla Marii obézní žena na úřadu práce a poslala ji na pohovor do pobočky městské knihovny v Jiráskově ulici. Marii se ale vidina práce v knihovně líbila. Stará vilka na kopečku, balkon stíněný lípou, vůně knih a navíc byla poblíž zastávka autobusu. Proto byla šťastná, když ji vzali, a ještě šťastnější, když ji po třech měsících kolegyně požádaly (tedy spíš ji nařídily), aby přišla do práce na pět hodin, aby ji mohly oficiálně zasvětit.

Když přišla ráno do knihovny, bylo vše osvětleno jen svíčkami – zato svíčkami všech barev a velikostí. Zrovna se zadívala na žlutou svíčku s kuřátkem, když se odněkud vynořila knihovnice Milada, řečená Mína, a sladce se na Marii usmála „To je super, že už jsi tady, dáš si čaj?“

„Nic si nedá!“ Ozval se z patra hlas Magdaleny, korpulentní postarší ženy s úzkými brýlemi na širokém nose, „Nesmí předtím jíst, říkali jsme ti to, ne?“ Zašklebila se na Marii, ta jen souhlasně zakývala hlavou.

„Novitas imperita je tady!“ Zakřičela přes Mínino rameno Bára, hubená brunetka s chytrýma očima a neuvěřitelně velkými ústy.

Z kuchyňky vyskočila Anna, nejstarší knihovnice, s křídou v ruce a energicky začala všechny vyhánět do vedlejší místnosti. Když měla dostatek místa, začala na zem křídou kreslit pentagram, sypat do každého jeho rohu barevné krystalky a jakýsi bílý prášek.

Bouchly dveře a do místnosti vkročila Klára, rozjásaná krátkovlasá třicátnice, „Opatrně Anničko, ať nepřetáhneš,“ zasmála se klečící stařeně. „Nazdar strašidla! To máme ale krásné ráno, což? Na nebi ani obláček, měsíc v novu, tma jako v p…,“ pohlédla na Marii, „pytli.“

„Tak jsme tady všichni, posaď se, Maruško,“ usmála se slizce Magdalena. „Vysvětlíme ti, co se bude dít. Až ti řeknu, sedneš si doprostřed toho pentagramu, ne abys narušila čáru. Já pak budu recitovat zasvěcovací modlitbu, ony ji budou opakovat. Pak se postavíš a budeš každé z nás odpovídat na otázku, u toho musíš být čelem k té, která se zrovna ptá. Pak se napiješ z obřadního kalichu,“ ukázala rukou na Mínu, která zrovna do stříbrného kalichu přelévala nafialovělou tekutinu, „potom dostaneš své čarodějnické jméno a budeš členka Jiráskova covenu.“ S těmito slovy se Magdalena dramaticky postavila a odešla.

„Vy jste jako fakt…“

„No jasně,“ odvětila Mína, jako by to byla samozřejmost.

Marii začalo docházet, že pracovnice úřadu práce asi nebyla tak zahořklá, jak si o ní myslela. Začalo ji dávat smysl, proč Klára zdraví Annu Ty stará čarodějnice, proč se oslovují ježibábo, ježináno nebo případně ježibáro. Netušila sice, co znamená Ať tě kousne kůň do paty nebo Za ty kecy ti zdechnou červi, ale cítila, že tomu brzo přijde na kloub. Proto se jí Anna ptala na vyznání? A Klára na přítele? Proto ji Mína oslovovala Holubičko? Nebylo to jen jejím věkem a romantickým vzhledem?

Z myšlenek ji vytrhla Bára, která si před ní klekla a zeptala se, jak by se chtěla jmenovat. Ta otázka Marii očividně zaskočila. „Po zasvěcení žena přijímá čarodějnické jméno. Musí to ale být přídavné jméno, jako služebnice moci nemáme právo si říkat podstatným jménem. Zatím jsi Novitas imperita, protože jsi prostě neznalý nováček.“

„Ale jaké jméno si mám vybrat?“

„Tak hele, třeba já jsem Pulchra, Annička je Vétus, Mína je Suavis, Klára je Triste a Magda je Gravie. Teď se ti to zdá složité, dobrý, chápu, je toho moc, ale zvykneš si.“

„Ale já fakt netuším...“

„Klid. Řekni mi, co máš ráda a já už něco vymyslím.“

„Mám ráda poezii. Tu z devatenáctého století hlavně. A zemité barvy. A klavír…“

Bára se začala smát: „Už to mám!“ Ve světle svící vypadala jako šílená.

„A jako čarodějnice, to tady nemáte kočky?“

„Kočky jsou hloupost!“ ušklíbla se Magdaléna, „Jsou moc namyšlené a sobecké. Nevím, který idiot si vymyslel, že bychom měly mít kočky. To je rozdíl mezi ježibabou a čarodějnicí! K nám hrby, bradavice a kočky nejdou! Psi jsou lepší! Koukni na Baltazara, to je kouzelné zvíře,“ uklidnila se a urovnala si záhyby na sukni. „Navíc, mám na kočky alergii.“

„A jako, když teda budu čarodějnice, tak mě naučíte kouzlit?“

„Jenom základy,“ přitakala Klára.

„A co třeba,“ začervenala se Marie, „třeba nápoj lásky?“

Anna zvedající se ze země se zasmála vysokým hekavým smíchem pravé čarodějnice. „Holubičko, nápoj lásky nikdo nepoužil asi osm století! Kdepak, přilákat a uvázat si chlapa je hračka, na to nepotřebuješ žádné čáry.“

„Na to stačí být chytřejší než oni,“ pohladila ji po vlasech Bára.

„A to není těžký!“ Zasmála se Magdaléna.

„a mít prsa,“ dokončila myšlenku Bára. „Spíš bývá problém se jich zbavit.“

„Ale to umíme skvěle!“

„Jedy nám fakt jdou,“ mrkla Klára.

„Jdeme na to,“ prohlásila Triste a začala sfoukávat svíčky, nechala jen pět černých – každá čarodějnice si mezitím oblékla černý plášť s kapucí a vzala do ruky svíčku. „Tak, Maruš, svléknout! Donaha! A pak doprostřed.“

Marie se zmateně začala rozhlížet po ostatních. O tom přeci nebyla řeč! Styděla se svléknout i u doktora, natož tady přede všema… Suavis se začala smát, čímž nakazila ostatní.

„Klid, to je tradiční vtip,“ usmála se na Marii, „Jen si tam prostě sedni.“

Marie se posadila doprostřed nakresleného pentagramu, na cípy se postavily čarodějnice. Vetus svou svíci nakláněla tak nešikovně, že Marii padal vosk přímo na ruku. Snažila se dávat pozor na to, co Gravie říká, ale rozuměla jen to neustálé novistas imperita (vyslovovala to s přehnaným italským akcentem) a občas něco, co znělo jako zachrochtání. Navíc si nebyla jistá, jestli je to chrochtání součást proslovu nebo příznak kašle a rýmy. Než se stihla rozmyslet, vyzvala ji Gravie, aby vstala.

Vetus si odkašlala a kašlala, dokud se k ní Marie neotočila čelem.

„Slibuješ, že o Jiráskově sesterstvu nepovíš živé duši?“

„Ano, slibuju,“ hlesla Marie a otočila se proti směru hodinových ručiček na Suavis.

„Budeš vždy hájit zájmy vyšší moci a upřednostníš ji před vlastními zájmy?“

„Ano, budu, udělám.“

„Slibuješ, že už nikdy nepozřeš rybu, sic bys propadla životem?“ Zeptala se Triste.

„Slibuju,“ přitakala zmateně skoročarodějnice Marie šťastná, že ji ryby nikdy nechutnaly.

„Přijímáš jméno Fera jako své čarodějnické jméno a budeš mu dělat čest?“ usmála se Pulchra.

„Přijímám a budu.“

Otočila se na Gravii, která se stále tvářila jako by… ji kousl kůň do paty. Držela v pravé ruce svíci a v levé pohár. Marie čekala ji poslední otázka.

„Připitím z tohoto poháru oficiálně vstupuješ pod jménem Fera do našeho sesterstva, čímž se zavazuješ, že budeš nápomocná při zaříkávání, zaklínání i záchraně životů a světa. Jsi-li připravena, napij se.“

Fera vzala pohár a přiložila si ho k ústům. Cítila nakyslý zápach, ze kterého se ji zvedl žaludek. Rychle zahnala pochyby (a zbytky nestrávené večeře) a napila se.

„Asi takhle by chutnaly žabí zvratky,“ zasmála se Triste při vzpomínce na chuť onoho dryáku.

„Nerozesmívej!“ Zadívala se na ni zabijácky Gravie. „A ty polkni!“

Fera polkla.

Čarodějnice upustily hořící svíce na podlahu a začaly tleskat a vykřikovat „Sláva!“ a „No hurá!“

„Vedlejší účinky vypadávání vlasů, šupinatění kůže, mírná až střední změna barvy očí a silný průjem,“ prohlásila Triste.

„To jako vážně?“ podívala se na ni vyděšeně Fera.

„To víš, že ne,“ usmála se Triste a poškrábala se na šupinatém rameni.

„A teď si zajdeme někam na snídani, zvu vás,“ vyzvala všechny k odchodu Magdaléna.

Oblékly si kabáty, narazily si na hlavy čepice a vycházely ze dveří, když se Marie zadívala na mě a zeptala se Kláry: „A co to psisko? To tu necháme?“

„Baltazara tady necháme, on má ještě nějakou práci.“

Marie pokrčila rameny a odešla za ostatními.

Jde vidět, že je nová a ještě neví, co jsem za bestii.