Joe Tucker?

Alternativní konec k povídce Joe Tucker Petra Matějčeka. Jeho povídka vyšla v souboru Povídky z jiné dimenze a já po přečtení čelila několika nutkáním... tohle je to jediné nutkání, kterému podléhám. Abych to nastínila... povídka je o bachaři a jednom jeho vězni. Vězeň – Joe Tucker – je odsouzen za vraždu manželky a dcer, sice se nenašly těla, ale známky násilí v domě a podivnost podezřelého na usvědčení stačily. On ale tvrdí, že nic neudělal. Tvrdí, že je odvedl indiánský kmen, aby zaručil pokračování rodu, a že mu slíbili, že mu je za tři roky vrátí. Přemluví tedy bachaře, aby mu dal šanci prokázat nevinnu a shledal se znovu s rodinou. Bachař s ním tedy odjel na venkov, do jeho starou farmu... začínám tam, kde si myslím, že to Matějček podělal (omlouvám se za ten výraz, pokud tohle bude někdy číst).

Obrazy padlistu

je to tady zase. Něco z toho, co se mi za poslední týden prohnalo hlavou. Chtěla jsem to vyvážit – škola, volný čas, práce – ale to bych se nevešla do třech odstavečků a musela bych napsat čtyři. A to by taky nebylo vyvážené.

Čtu jistou nejmenovanou knihu – teda čtu ji tři dny v poslední třetině měsíce – nadávám na styl, miluju obrazy, pomalu přijímám styl  a jen hltám. Protože já teď nemůžu vybírat květiny a pořádat večírky. Ale možná si brzo květiny jen tak koupím. Mrtvé zbytečnosti. Do toho nenávidím hlavní postavu a zároveň ji chápu… je mi podobná. Nebo já jsem podobná ji. Dokonalá manželka a hostitelka, fascinována momenty a zbytečnostmi, neustále se upíná(m) na vzpomínky. Podobný vztah začínám mít k autorce (čtu ženskou, šokující, já vím). Je tu jistá sounáležitost. Citlivost a bezcitnost. Radost a ničivá deprese. Jen způsob, jak by nás svět popsal by se trochu lišil… i když: “Ne že by byla nějak nápadně krásná; vůbec nebyla krásná; nebylo na ní nic malebného; nikdy neřekla nic obzvlášť chytrého; avšak  byla tam, byla tam.“

Ten moment, když vás někdo odpuzuje do takové míry, až vás vlastně začne přitahovat. Když nejste schopni vybavit si barvu očí, zato se musíte usmívat při vzpomínce na to široké čelo (ne vysoké, vážně široké). To vede k obočí (miluju, když někdo umí zvedat obočí) a vlasy (což byla původně část té odpudivosti). Stačí jeden malý nedokončený sen a dotyčný přestoupí z kategorie "eh" do "ah". Fascinující. Jak mě to nutí zase psát hromadu závorek. A jak málo k tomu stačí. Ten potutelný, jakoby stydlivý, úsměv. Ten záblesk hnědých očí (tak přece jen to v té paměti někde bylo) – jo, už je to tady zase. Možná, že právě tyhle pocitové protiklady jsou v životě důležité. Ale to se člověk nedoví, dokud to nezkusí. A v tom to asi bude. Je na čase zase zkoušet. Ostatně, co jiného mi zbývá.

Celou noc bych vydržela pít a kouřit a bavit se s úplně neznámými lidmi. Jen proto, že přišli na soukromou akci (pořádně nikdo nikoho nezná, tak to má být), že si přisedli ke stolu, že si šli do galerijní místnosti zakouřit. Jen aby se pak bavili o tom, že se musí típat do jiného popelníku, protože ten jeden je umělecké dílo. V zájmu postmoderny všichni típáme do uměleckého díla. Sedíme tam na zemi, sedíme potmě, protože nikdo nemohl najít vypínač (vážně, kdo ho dal tak daleko od dveří?). Jsou tam lidi z umělecké, z přírodovědy, z fildy a hromada úžasně pochybných existencí, kteří pomalu mizí, aby si ustlali ve svém šuplíčku. A tak se bavíme o městech, kde jsme byli, co jsme pili, o tom, jaké by to bylo mít nebo nemít penis. Vše končí čtyřmi políbeními na tvář. Ani nevím, jak se ten bar jmenoval

dnešní moudro

Stále marně vyhlížím den, kdy dokážu přesně popsat, co mám v hlavě.

– jedna věta vzala za své v půlce července, 

ale tohle jsem opravdu (nějak) potřebovala říct.

Osudová

tohle nemá nic společného s Beethovenem.

Miloval listopad. Většina lidí milovala jen podzim, ty barvy a babí léto, on měl nejraději listopad. Když je listí na chodnících navlhlé neustálým deštěm, když ledový vítr neustále víří jeho tlející vůni.

Ten den bylo úterý 31. října, tedy den, kdy si celý svět připomíná svou smrtelnost a svůj strach ze smrti (nebo spíše z toho, co bude po ní). S prvním listopadem to bylo podobné, ale ten nebyl tak vlezlý, ten vždy jen nenápadně nakukoval zpoza rohu kalendáře. Kdyby bylo po jeho, seděl by celý večer doma, pil víno a  díval se na televizi, ale jeho přítelkyně řekla, že to bude dělat celý život, a na večer vymyslela plán, kterému z taktických důvodů říkala kompromis. Večerním plánem bylo čtení hororových povídek v místní pobočce městské knihovny.

Jel rovnou z práce, takže byl na autobusové zastávce o dobrou půlhodinu dřív než Dana. U stánku si k večeři koupil díl pizzy a zbytek času jen seděl na lavičce a hrál si s malou krabičkou, kterou neustále vytahoval na světlo a zase ji schovával do kapsy kabátu. Občas ji otevřel, podíval se na prstýnek a zase ho zavřel. Tu krabičku u sebe nosil už dva týdny, ale nemohl najít vhodnou chvíli. Doufal, že až přijde ten správný moment, dá mu krabička znamení (třeba ho začne pálit kapsa nebo svědit ruce), ale krabička mlčela.

dva roky po konci světa

Dneska jsem si procházela složku se svým psaným životem, našla jsem pár... docela zajímavých... věcí, na které jsem úplně zapomněla. Přiznávám, že jsem si nejdřív nebyla jistá, jestli jsem to vůbec psala já... ale ano, opravdu ano. Původně měly být součástí většího básnického celku, ale nakonec jsem od toho opustila  a krom jiných věcí mi z toho zbyly tyhle dvě věci.

Datace: březen 2014, tedy dva roky po onom domnělém konci světa.

Ve tmě někde v ústraní

démony vyhání

exorcista z alkoholiků.

Zdrávas Maria

plive mu do vína

říká, že mu dělá laskavost.

Kříž drží na hrudi,

to že prý vypudí

hřích z duše ovečky

se slevou tři stovečky.

Se světlem přichází výčitky

a podobné přežitky

co vyřeší aspirin a cigáro.

Směje se na lidi,

kterým závidí,

hází všem klacky pod nohy.

Rozdá pár lichotek

chladných na dotek,

pro dobro světa

mučí inteligenta.

Coven (potřetí?)

Poučil jsem se a příště už jsem rozečtené knihy uklízel. Respektive schovával… za závěs, pod svůj pelech, za květináč – jediný kdo vytírá je totiž Anna a před tou je mé tajemství v bezpečí. Když naposledy našla knihu schovanou za závěsem, jen se usmála, podívala se na mě a řekla: „Dobrá volba, mistře.“ A to bylo vše. Svým způsobem mám tu starou nahluchlou smrtelnici moc rád.

Ten den tam s ní byla v knihovně Marie, seděla za počítačem, pila svůj třetí šálek čaje a usmívala se na všechny okolo. Dneska je druhé úterý v měsíci, určitě zase přijde. Moc jsem nechápal, koho myslí. Magdin syn do knihovny skoro nechodí.

„Mám tě vystřídat, Máří?“ Zeptala se Anna.

„Klidně se pojď posadit,“ uvolnila ji židli, „já zatím udělám tyhle vratky a“ uchichtla se, „případně pomůžu někomu s výběrem.“ Místo aby vzala do rukou knihy ale odběhla do koupelny a začala si upravovat vlasy a přetřela si rty leskem. Tak, teď vypadám dobře. A dobrý den, s křečovitým úsměvem se otočila zpátky k zrcadlu a odhrnula si vlasy. To vypadá strašně, co takhle? Otočila se k zrcadlu s letmým úsměvem. Lepší. Ready. Jen do mě, hochu! Její výraz mě trochu děsil.

Jak prodat dostihového koně

Kolikrát už jste slyšeli příběh takzvaného Fausta. Kolikrát jste ve škole ten příběh rozebírali. Kolik filmů z něho vychází. A přesto je to pro většinu lidí jen povídka z učebnice. Až banální příběh, který nikoho neděsí.

Koho z vás někdy napadlo, že byste klidně svou duši prodali? Ne jen tak z  vtipu, třeba za sýrovou pizzu. Opravdu ji prodat. Prodat něco ze své základní výbavy, jako jiní prodávají své ledviny nebo rovnou celá těla. Prodali byste duši? To nic, které se při té představě zdá tak hmatatelné (i když možná je to jen její obranný mechanismus).

Mě to napadlo.

A ne jednou.

A pak se to opravdu stalo.

0:56

Letěla takhle moucha světem
poblázněná světlometem
v křídlech vítr, v srdci žal
osud na ni ale sral...

Alternativy

Seděla u stolu, v rukách držela nejnovější model telefonu a hrdě ukazovala kolegyním svůj nový objev. Na obrazovce svítila fotka mladého muže s vypracovaným tělem, jen se trochu strojeně šklebil.
-  A navíc je to docela gentleman. Dokonce zaplatil za oba. Těším se až ho příště u uvidím. Snad ro bude už v úterý. Pojď se taky podívat! - pokynula hlavou k nově příchozí.
Oslovená položila kabelku na židli a došla ke kolegyním.
- S něčím, co má na hlavě tohle bych na rande vůbec nešla. - hodila hlavou k telefonu, aby poukázala na bizarní culíček na temeni mužovy hlavy.
-  A to jako proč?
- Protože jsem povrchní. S někým, kdo si na hlavě nechá udělat něco takového bych si stejně neměla co říct.
Kancelář ztichla, všechny ženy se na ni zaraženě dívaly.
- Ne? - osmělila se jedna - A  co kdyby ti proto utekla tvá životní láska?
- Tak bych se nenáviděla zas o trochu víc. - usmála se a sedla si ke svému stolu.
Při práci se ty dvě neustále pozorovaly. První, zastánce copánku, nemohla pochopit nesmyslně zásadový postoj druhé. Žijí v době nekonečných možností a příležitostí, tak proč si to kazit nějakými předsudky a pesimismem? Proč se neotevřít světu? Člověk může cestovat kam chce, může se vypadat jak chce, najít umění, které ho vystihuje. Všechno je možné.
Druhá, odpůrce culíčku, nechápala nadšení první. Žijí přeci v době, kdy vše už bylo vymyšleno, napsáno, objeveno a zapomenuto. Proč se obtěžovat zbytečným hledáním. Pokud se člověk spokojí s vlastním nicotným štěstím, tak prosím, ale ať ji do toho netahají. Neustále hledají alternativní přístupy. Alternativy komunikace, početí, smrti.
Jen ať si hledají nové alternativy pohonu strojů i lidí, nové radosti a deprese. Když je to baví, prosím. Ať ji ale nevnucují své pošetilé názory.
Svět už lepší nebude. To by se museli zlepšit nejdříve lidé. Všechno už se stalo, teď jen čekat, kdy se začne minulost opakovat. Čekat a pokusit se nezbláznit.

Tichošlápek

píšu pokračování Správce, ale dneska jsem měla chuť na něco trochu jiného.

Následující slova budou o člověku, který na první pohled vypadá všelijak, jen ne zajímavě. Má tuctovou tvář, tuctovou postavu, je oblečen pěkně, ovšem jaksi unisex. Vlasy nijaké barvy, pleť ani světlá ani tmavá, oči (kterým se přisuzuje Takový význam) barvy nevýrazné. Kdyby vám ho někdo chtěl ukázat v davu, pravděpodobně by jste dlouho hledali,  a i tak by jste možná jen kývli hlavou, že vidíte, i když byste neviděli. Následující slova budou o neviditelném člověku.

Jeho supersíla mu byla dána už od narození, žádný výbuch radioaktivity, žádné kousnutí div(n)ým tvorem. Díky své neviditelnosti človíček proplouval životem lehce, jako na klidných vlnách vody. Nikdy se mu nepřihodilo nic nečekaného, nic šíleného. Nikdy nebyl absolutně zoufalý, nikdy se šíleně nezamiloval.

Jako většina lidí, i on vychodil školy, našel si práci, odstěhoval se od rodičů, zdravil své sousedy a vynášel odpadky. Jeho poklidný život ale neměl trvat navždy.

V každé lidské společnosti jsou jisté zásady, často uměle definovány náboženstvím, nebo podobnou snůškou pohádek. Neviditelný člověk se proto pokoušel nevybočovat, nestrhávat na sebe moc pozornost. Častokrát jen sledoval mladé lidi, kteří měli (podle něj až extrémní) potřebu vymezovat se. Lišit se. To mu přišlo nepochopitelné.  Všichni se lišili už fyzickým vzhledem, copak to není dost? Musí se tolik napovrch dostávat i odlišnost duše (často jen vymodlená)?

Při pohledu na jeho vrstevníky ho přepadal smutek. Lidi s odlišnými názory se hned museli hádat, lidé s jinou sexuální orientací hned museli pochodovat po ulicích za zvuku nevkusných písniček. On sám se nikdy moc nehádal a nikdy nepochodoval.

„Podivín.“

„Tichošlápek.“

„Debil.“

…těmito slovy většinou lidé označovali jeho individualitu. Jeho individualita to věděla a přijímala to s tichou bázní a zvláštní jiskrou v oku. Ta jiskra mu v oku zářila vždy, když natrefil na odporně neurvalé, zbytečně hlučné lidi (tedy skoro pořád). Celé jeho postavě propůjčovala až rytířské vzezření. Rovná záda, přímý pohled, hlavu měl vždy vzhůru. Jen proto, že věděl, že je vlastně neviditelný. Člověka vidí, ale více ne.

Právě tato myšlenka v něm někdy vyvolávala dojem, že mezi všemi těmi lidmi nadřazený, ale kdykoli si všiml, že má tak neskromné myšlenky, zarazil se. Někdy se za to dokonce i potrestal. Tehdy šel do obchodu s oděvy a koupil si něco na sebe. Druhý den chodil člověk po světě stejně vyrovnaný, ale v košili, která mu vůbec neslušela.

A kdy že přišla ta věc, která mu úplně zpřeházela život naruby, která pustila světlo do temnot jeho duše? Bylo to ve čtvrtek 21. září. Ale o tom tato povídka nevypráví.

Výletník

Obrazy jsou vždycky více méně aktuální. Dnes přináším obrazy z víkendu...

Nemám rád lidi. Kouzelná to věta. Asi neznám nikoho, kdo by to někdy neřekl. Spíš bych si s někým takovým neměla co říct. Co za tím je? Za celou tou frází, která od každého konkrétního člověka znamená trochu něco jiného. Co znamená nemít a rád, definujte lidi. Je to materialistické (nemít) s prvky ega (rád) a obecnou značkou. Nemám ráda lidi. Nemám ráda, když nevím, co čekat. Mívám lidi přečtené, v opačném případě chci utéct. Představa strávení víkendu s lidmi, které pořádně neznám, na místě, kde budu poprvé v životě, pod něčím velením mi nahání žaludeční nevolnost a husí kůži. Nové věci mi v přiměřeném dávkování nevadí, ale někdy je toho moc. Vědomí si vlastní nicotnosti, odpornosti a extrémní náladovosti tomu moc nepomáhá. Někdy člověk musí do vody skočit rovnýma nohama, jen si chytit nos.

Teď by se hodil obraz pozitivních věcí. Jako v první řadě lidé, specifikovaní jako skupinka šesti lidí (včetně mé obludnosti), kteří se stále snaží se nějak držet pohromadě, ideálně ve dvojicích, přičemž se složení jednotlivých dvojic stále proměňuje (což je nečekané a dokonce to funguje). Připočítejme proměného člena skupinky, takzvané +1, čili někdo kdo se zrovna přisere. Docela pěkně vycházející rovnice, jejíž vzorec se tvoří po dvou láhvích vína (ofic. šlo o Zipfovy zákony, ale pal to čert). Navíc jsou to lidé, kteří se dívají po okolí. Vnímají vůni lesa, malebné panoramata, krásu polí a stromy kolem nich, které vypadají jako zelené hlávky květáků (brokolice by nebyla tak výstižná, ty stromy vážně vypadají jako květák, ale jsou holt zelené). Aspoň jedna noční můra je rozehnána hned šesterem rukou. Zkrátka společnost dělá rozdíl.

Nemám ráda spěch. Ne na výletech. Strach ze zpoždění. Pevné plány. Odsuzuju lidi, kteří jdou rychle a dívají se jen pod nohy, místo aby si užili výhled. Kteří si nedokáží užít pohledu na černou hladinu jezera, šum stromů, tichý zpěv ptáků. Neocení krásu mokré kůry stromů, které se na ně dvojitým právem dívají svrchu. Proč si lidé neumí užít okamžik? Pohladit si cizího psa a hodit mu gumovou kost (prý devět metrů, házím jako holka). Dívat se v autobuse z okna místo do telefonu. Ty lidi odsuzuju k věčné snaze dohnat okamžik, který unikl před vteřinou. Věčné zpátečnictví (jiný druh, než je to mé). Jen ať si trhají vlasy. ať jejich řev zanikne ve veselém švitoření světa. Ten, kdo nikdy neochutná moment, kyslík na špičce jazyka (není to metafora, vážně má něco jako chuť), nechť propadne zoufalství. Já si na to ráda počkám. Nespěchám.

Paradoxně jeden z nejlepších okamžiků z výletu je na jeho konci. Poté, co jsem z autobusu vystoupila o zastávku dříve (díky, močový měchýři) a pak jsem jela vlakem, abych přestoupila na druhý, který mě odveze už opravdu domů. Mezipřistání se koná na starém rezavém nádraží. Obloha je průsvitně modrá, mraky šedé a růžové, vane pověstný teplý (skoro letní) vánek. Poslouchám posunování vlaků. Skřípění, vrzání, lomoz a hluk jako by hromoví býci naráželi hlavami o svých dočasných klecí – kdyby byl hrom zvíře, určitě by to byl býk – a tenhle zvuk je přesně jako hrom. Vyvolává krásný hrůzný pocit. Při pohledu na další naložené vlaky uvažuju, jaké tvory převáží ony. Může to být cokoli. Medúzy, které se v noci vydávají za lampiony. Živé houby sbírající lidský strach do proutěných košíků. Já nemám strach, jsem skoro doma.

Hra na epiku

Dnešní obrazy budou tak nějak splácané dohromady. Jako proud myšlenek.

Začala bych v oblacích. S hlavou v oblacích. Po dlouhé době jsem se jen dívala na oblohu a nad ničím nepřemýšlela. Po dlouhé době modrá obloha a bílé, husté mraky. Vypadaly jako čerstvá šlehačka. Tak husté, navrstvené, trojrozměrné. Je to jeden z těch momentů, kdy člověku dojde, že vedle výšky a šířky skutečně existuje i hloubka. A dokáže být proklatě hluboká.

Kdyby tohle byla povídka, potřebovala by hlavní postavu. A musela by to být žena. Teda mladá žena. Respektive dívka. Srát na to. Prostě jakási ona. Postava stále nespokojená, ale příliš zaseknutá, než aby cokoli dělala. Typ, který brouzdá obchodním centrem, odsuzující všechny kolem (což dělá jen ze závisti).

Zahraju si na objektivního vypravěče (haha).

Byla vysoká, ne úplně ošklivá, ale měla neforemnou postavu. Při pohledu na jakoukoli ženu ji přepadal vztek a nenávist. Ta měla hezčí vlasy, ta druhá zase hezčí zadek. Tahleta zase vypadá příliš spokojeně. Některé se ji zdály vkusněji obléknuté. Všední maličkost ji mohla posunout na hranu propasti, propasti hluboké jako mraky na obloze (to jen abych trochu navázala).

V těch chvílích byla ráda, že nemá v ruce něco, čím by mohla zničit svět. Nepatřila sice k impulzivním lidem, ale věděla, že má stavy (nejčastěji kolem druhé hodiny ranní), kdy by byla schopna uvrhnout celý svět do chaosu. Smíchat skittels a M&M. Some people just want see world burn.

Do práce jezdila vlakem. I když měla respekt k onomu tunovému monstru, které se každý den tak hladce připlazilo po kolejích až k jejím nohám, měla občas chuť se mu postavit do cesty. Nepokoušet se ho zastavit – jen splynout. Byla si vědoma, že takovým kareninovským činům nemá důvod, nemohla si ale pomoct. To ten zvuk. Zvuk vydávající koleje, když na ně jede vlak. To kovové syčení. Jako lákání sirén.

Svou práci měla ráda. Nebyla náročná a vždy ji něčím překvapila. Jako třeba jednu sobotu, kdy ji stále dováděla k úžasu kreativita lidí, kteří vymýšlejí názvy knih. Tu sobotu se ji pořád před oči stavěl jednorožec. Asistenční jednorožec; Připoutej se, nebo umře jednorožec. Tyhle dva ji ulpěly v paměti. Nevzpomínala si, že by jako malá slýchala o jednorožcích. Do míst, kde žila, je začali dovážet až daleko později, a to už byla velká. Už nepotřebovala asistenčního jednorožce.

Vždy se mluví o dvou časech: o univerzálním (nebo chcete-li kosmickém) a psychologickém. Ji ty pojmy připadaly jako synonyma. Znamenají to samé, ať už je to cokoli. Jsou tak relativní jako krása, moudrost a láska.

Dny ji splývaly. Někdy zapomínala spát, jindy jíst. Jednou ji prodavačka v obchodě upozornila, že budou zavírat. Opravdu bylo deset minut před jedenadvacátou hodinou. Tak zaplatila černé tenisky (teď už nebude mít výmluvu, aby neběhala) a odešla. Jindy šla po ulici a zaslechla rozhovor dělníků spravujících cestu. „Hezké holky tu mají, že.“ To ji úplně vyrazilo dech – myslí tím i ji? Vždyť ona dnes nevypadá dobře, je po osmihodinové směně!

A pak ji došlo, že není. Ten den byla volno a šla zrovna na trh koupit si nějaké ovoce. Vzpomněla si na davy upocených lidí na ulici, na dusné sluneční odpoledne (nebo jak říkali v rádiu „krásný letní den“), na mrtvolný zápach v jejich domě.

To hnila její duše.

pokračování Covenu?

Musím uznat, že psát coven mě bavilo víc, než jsem čekala. A baví mě vymýšlet, co by se mohlo dít dále... tak sem si napsala krátký nástřel na pokračování...

Byl první březen, venku bylo krásně, nebo to tak alespoň za okny vypadalo.

První do práce přišla Marie. Rozrazila dveře, nechala je, ať se s prásknutím zavřou a začala zpívat písničku z nějakého tuctového animáku. Byla to nějaká slátanina o duševní síle, samostatnosti a podobných hloupostech, pravděpodobně v angličtině (Mariin zpěv zněl všelijak, ale angličtinu to moc nepřipomínalo).

Představovala si, že zpívá někde před lidmi, že na ni všichni civí s otevřenými ústy tak šokovaní tím, co z ní vychází. S tím šokem nebyla tak daleko od pravdy.

Ležel jsem v mezipatře, sešel jsem dolů v naději, že když uvidí, že tam není sama, přestane zpívat. Bohužel jsem zapomněl, že lidi neberou psa jako společnost, ale že do něj jen samolibě promítají sami sebe. Mají tak rádi, když má někdo stejný názor jako oni, nebo třeba jen přitakává a nevyvrací jim ho.

„Baltazare! Já se tě normálně zlekla!“ Uvítala mě a poškrábala mě za uchem. „Vzbudila jsem tě tím svým krákáním, co? Psi mají dobré uši, tos to musel mít ještě zesílené, chudáčku.“ Za to utrpení jsem dostal piškot.

Dopis

Návod: čtě nejdřív černý text, pak oranžový. Jinak je to k ničemu. Děkuji

Má nejdražší přítelkyně,

svým posledním dopisem jsi mne i mé rodiče vyděsila. Vskutku, usnout v teplé lázni je velice

ani nevíš, jak jsem ráda za tyto naše tajné zprávy. Události dalších dní jim propůjčují ještě větší

nebezpečné, ještě že vaše služebná přišla včas a zachránila tě od jisté smrti. Prosím, dávej na

půvab. Dokáži si představit, jak jsi v noci zapálila svíčku a rychle nahřívala papír, abys viděla

sebe větší pozor. Konečně si přeci plníš své sny!

tajnou zprávu citrónovou šťávou. Číst mezi řádky má úplně jiný význam, než všichni tuší.

Upřímně doufám, že se máš na venkově dobře. Někdy večer, když nemohu spát, si představuji, jak

Musím přiznat, že ze sňatek s pánem Adamem mi občas nedá strachy spát. Je skvělá partie, kavalír a

to tam vypadá. Velký dům, tichá hala oblažená dřevem, vůně lip, slunečné paprsky promítající na

dokáže ženu zaopatřit, dívá se ale po jiných ženách a dívkách. Nejsem snad dost pěkná? Ne dost hodná

zeď krajky záclon. Musí to být nádhera. Mám ovšem i otázky, třeba zde jste si už pořídili psa

a chytrá? Nevím. Díval se i po tobě, když jsme společně byli na Mackbethovi. Vím, že si to

(náš se předevčírem někam zaběhl). Je-li už tvá macecha spokojená s umístěním nábytku, nebo zda

 pamatuješ. A vím i o vašich dopisech. Ačkoli mě vždy učili úctě k muži, nepřenesla bych přes

sluha stále používá starou prachovku. Máš okna na jih či západ? Nemohu se dočkat až tě navštívím.

srdce, kdyby ho někdy zlákala jiná. Přišla jsem ale na způsob, jak se toho strachu zbavit.

V této souvislosti ti musím sdělit radostnou novinu. Pamatuješ si pána Adama, jenž nás

Jsi zvědavá, viď? Hrbíš se nad dopisem a netrpělivě přeskakuješ slova. Jedné noci vytrativši se

doprovázel v létě do divadla? Milý Adam sebrav veškerou odvahu světa požádal rodiče o mou ruku!

z domu jsem se vypravila do nechvalné části města (ve skutečnosti jsou tam lidé velmi vstřícní,

Budu se vdávat, milovaná přítelkyně! Přípravy už započaly! Musela jsem matku přemlouvat, aby Vám

když ukážeš peníz) a koupila jsem si zde jistý práše a bobule. Ten prášek a bobule jsem pak

poslala oficiální pozvánku až po mém dopise. Drahá, šla bys mi za družičku? Mé srdce horečně

přidala do tvé čajové směsi. Každý večer  uklidňoval nejen tebe, ale i mne. Jsi zděšená? Chceš

doufá, že přijmeš a prožiješ se mnou nejšťastnější den mého života. Svatba bude v létě, můžeme

mi napsat, že bys nikdy neudělala nic, co by mohlo zhatit mé štěstí? Neurážej mě, prosím. Nejsem

si tedy uplést věnečky z lučního kvítí. Můj budoucí choť (ach jak krásně to zní) mi slíbil, že

tak hloupá. Všichni ví o tvé aférce se zahradníkem, s synem doktora P. a panem M.  Adam je

se po svatbě přestěhujeme někam na venkov, budeme si tedy opět blíže! Není to skvostné?

skvělá partie, proto jsem se rozhodla si ho pojisti. Pro zachování ráje jsem se na chvíli stala

V balíčku ti posílám  zpět knihu, kterou jsi mi při našem posledním setkání půjčila. Nelíbila se

hadem. Prosím, dočti tento dopis, volat doktora je na každý pád zbytečné. Leda aby tě prohlásil

mi. Byla tak smutná a cynická! Mám raději příběhy se šťastným koncem, i když se mi za to vždy

za mrtvou. Služebná ti očividně vařila silnější čaj, než jsem předpokládala (nedávná událost v

směješ. Přeci, kdo by nechtěl zažít šťastný konec. Posílám ti také sušenky a tvůj oblíbený čaj,

umývárně je tomu důkazem). Nyní už máš v těle dostatečné množství jedu. Díváš se na dnešní

o který jsi mě prosila v minulých dopisech. Věz, že jsem všechny bobulky sbírala s láskou a péčí

prázdný šálek? Jaká ironie, že ano. Pila jsi čaj na klidný spánek a on tě ukolébá navždy.

a s nemenší péčí jsem je i sušila, proto to zpoždění. Vůně šípku mi vždy připomíná tvou milou

Tímto okamžikem přestávám být pouze "přítelkyní té krásky", stávám se ženou. Ale nebuď

tvář, tak plnou míru a klidu. Vyzkoušela jsem to také, ale musím přiznat, že mi nechutná. Je na

nešťastná, vždyť tvá smrt přispěje ke spokojenému manželství tvé nejlepší přítelkyně!

mě příliš trpký. Zůstanu raději u teplého mléka, po tom se mi usíná lépe.

Pojmenuji po tobě dceru.

Odpočívej, ať je naše další setkání opět šťastné. Nedočkavě očekávám tvou odpověď.

Odpočívej v pokoji

Líbá

E.

Vůně hlíny

...když už je jaro za dveřmi, mám tady něco tematického. I když teď vlastně lžu... více: zivot-cyklonu.blogspot.cz

Tma je bezpečí
Tma je strach
je útočiště ve hvězdách
Dýchám klidně,
aspoň se snažím

Cítím tíseň
Cítím stesk
snažně tím zakrývám vztek
Na flákače,
na doktora

Tisknu zuby
Tisknu v ruce
přetržený provázek
Zvonek nezvoní,
já nezvoním

Romance o prodavačovi

Ještě nemám název, takže píšu první pracovní verzi:

Lada vešla do obchodního centra a rovnou zamířila do svého oblíbeného obchodu s oblečením. Ještě nedávno tu značku nenáviděla, protože tam chodily snad všechny její spolužačky ze školy a kolegyně z práce, a považovala ho za odporně tuctový, ale pak zaslechla rozhovor dvou kolegyň. Mluvily o mladém prodavačovi, který ženám ochotně nosí správné velikosti, zapíná zipy a radí, co k čemu nosit. „Určitě je to gay, ale poradil mi takové vínové šaty s dlouhým rukávem, no ten můj na ně hned zabral...“

Ladě bylo upřímně jedno, jestli je ten kluk homosexuál. Nepotřebovala dělat na nikoho dojem (její poslední milostné dobrodružství skončilo asi půl hodiny po svém začátku). Chtěla někoho, kdo ji bude dělat poradce. S dívkami se nebavila. Považovala je za hloupé a povrchní, ty by ji nikdy nedokázaly dobře poradit. A tak před měsícem přišla, aby mladého prodavače prohlédla.

Obrazy matematické lingvistiky

Co přinesl první týden nového semestru, respektive co přinesl první pátek (psáno v hodině mat. ling.)

Obraz –  dvě slečny (řekněme 23 let) stojí na chodbě vysoké školy. Jedna malá, tmavovlasá, oděna v zemitých barvách; druhá vysoká, blond, celkově neuvěřitelně světlý typ. Jedna má tvrdý (nebo spíš možná přísný) hlas učitelky; druhá  nesmělý, vysoký hlas, který mívají učitelky SVZ, a přitom bude učit ruštinu. První se jí ptá: už máte menu? Dochází mi, že jsem si pro výstup z asociální skořápky vybrala nevhodné lidi. Budoucí nevěsty. Spustí se samopal obalený v laciné krajce... jídlo? předkrm? ceny. Jako šunková rolky za pade nebo tatarák z uzeného lososa za sto třicet, to je rozdíl! Raut, guláš a pečená kýta. Zase ceny. Šaty (dnes se kupují zásadně přes internet)? Hodně perliček a odstíny bílé, sladěné družičky samozřejmostí. Život je o stejnokrojích –  ty dvě v bílé, družičky ve slonovinové, a já v stejnokroji úsměvu pro debily.

Jedinou věc, kterou nemám ráda více než hipstery (představa toho typu oblečení, world music a přísné veganství) jsou pseudohipsteři. Rozdíl mezi těmito... entitami je, že pseudoh. odsuzují ty ostatní, přičemž se od nich sami liší jen typickým mlasknutím (také ve variantě důležitého pokašlání) na znamení nechuti a pěti body v IQ testu. A někdy i tím veganstvím. Jsou to často ti lidé, kteří spí v hodinách (cviko nebo přednáška, to je jedno) v první lavici, občas pustí ven ono psyknutí nebo prohodí pseudovtipnou hlášku, které se zasmějí 4 lidi. Včetně něho. To v našem případě znamená 50 % osazenstva. A já to můžu jenom přejít a přežít, protože jsem asi ještě větší zrůda, než oni. Něco jako pseudopseudo-, nebo ultra-, nebo anti-  či dokonce euro- whatever. Ale nemůžu si pomoct (ne že bych to nějak moc zkoušela). Nemám ráda stupidní vtipy a lidi, kteří nikdy nebyli outsideři, kteří nemají v očích jiskru zlomu.

Otevírat dveře bez zaklepání se nemá a je k tomu dobrý důvod. Nikdy totiž nevíte, co za nimi může být (to co tam určitě je, víte –  to je prostě prostor). Tygr, vlkodlak, predátor (ten filmový), nebo třeba milá známá tvář s tím nádherným překvapeným výrazem, že jste otevřeli dveře. Ty měkké oči, strniště, pravidelné rysy. Jedinečný úsměv, který... je úplně všechno. A pevné ruce, na kloubech prstů vysušené do krve (namaž si konečně ty ruce!), tak úžasné, když vás chytí. A potom ten zmučený výraz štěněte, za který chcete to monstrum strhnout do svého klína a jen ho hladit a nosit mu kávu a sušenky, vyzout mu boty (které jsou tak úžasné, že jsem je už čtyřikrát pochválila) a nechat ho spát. Nechat si odumřít nohy, jen to monstrum nevzbudit. A to všechno jen kvůli nádhernému výrazu tváře. Poučení: naučte se klepat!

A nezapoměňte na zivot-cyklonu.blogspot.cz 

Bosý

Starší věc, ale chtěla jsem to pustit ven... kdyby byl (velkou náhodou) zájem, udělala jsem ještě jeden blog (vlevo v liště je odkaz), kam budu psát rádoby deníček. Zatím je tam teda jen jeden kratší výlev, psala jsem ho trochu na sílu, takže nečekejte nic... srdcervoucího. Děkuju, že tu občas zajdete... a už jde Bosý:

Byl to blázen. Opravdu blázen, ne jako já, Kostka a Frak. Přivezli ho na konci letošního léta. To znamená, že je tady už půl roku. Za tu dobu vůbec nezaznamenal, kde je... šťastný to člověk.

Vždycky, když vedou někoho nového, posadí nás na židle do kruhu jako při skupinovce. Jednu židli nechávaj volnou – to pro toho nováčka. Když tenkrát přišel Bos (tak jsme mu s chlapama začali říkat), způsobil hned rozruch. Sestra Helena mu řekla, aby si sedl, ale on ji s úsměvem odpověděl: „Děkuji, nic nepotřebujeme. Zatím nashledanou.“ a odešel do prostoru. Sundal si sako, takové nóbl tmavě modré, a položil ho na židli. Pak si zul boty a začal se procházet. Pořád si něco mumlal. Mohli jsme se smíchy potrhat, jak se ho sestry snažily dovést k nám a usadit ho. A on se vždycky usmál a zopakoval, že nic nepotřebují, že se uvidí při večeři. „Asi schizofrenik.“ prohlásil Kostka.

datum

Kdybys jen věděl

jak jsi návykový

teplo našich těl

jako opar snový

Kdybys jen věděl

jak moc mě sžírá

ten žár nahých těl

prosím – ať neumírá.

O nečekaném

Když už vám všichni a všechno připadá nesnesitelné, není na škodu se prostě sebrat a jít pryč. Chodím do zámeckého parku. Dá se tam dojít miliónem cest, záleží jen na tom, jak velkou máte ponorkou. Nakonec vždycky dojdu na vyhlídku, ze které žádná vyhlídka není. Jen cesta, palírna alkoholu, řeka a, když se nahnete, jde vidět až na druhé náměstí (historické centrum, pojmenoval to jednou jeden člověk). Sedím, dívám se, jak všichni žijou, spěchají, funí, vím, že někde vlevo dole jsou oblizující se puberťáci. Tak jen sedím s nohama přes okraj. Kouřím cigarety, které jsem ukradli otci (to je asi to jediné, co mám s těmi puberťáky dole společné). Vytáhnu z tašky termosku (vypadá trochu jako urna) a do uzávěru si naliju čaj. Earl grey. Cukr a mléko. A pak ke mě přijde známá slečna, kterou jsem nikdy neměla ráda. Uměle vypadající vlasy, oči jako ten týpek z Mužů v černém, který mrkal žábrama. Ten ze začátku. Se slovy „To je ale zkurvenej den, co.“ mi nabídne svého jointa. Já ji nabízím svůj čaj. Ona... je docela fajn.

Nejméně očekávané věci se dějí na nejméně očekávaných místech. Jako když sedíte ráno v nákupním centru a pijete cappuccino z papírového kelímku, čtete detektivní povídku, na jejímž pozadí zpívá McCartney, a musíte se usmívat, protože Beatles jsou poslední dobou skoro v každé knize. A pak se ozve nejméně očekávaná věta: „Můžu si přisednout?“ A nad vámi stojí mladý muž a vy si nemůžete vzpomenout, odkud ho znáte. „Asi si mě nepamatuješ, teda určitě si mě nepamatuješ, ale jeli jsme spolu vlakem...“ Ano, ty oči jsou nějaké povědomé. „Tak už si sedni,“ pokynete. „Jeli jsme spolu vlakem do Frýdku, jsou to asi tři roky, seděli jsme naproti sobě. A pak jsem tě párkrát zahlédl ve městě...“ Uvědomíte si, že zní jako psychopat, ale milý psychopat. „...ale jsem zbabělec. A teď zním jako psychopat.“ Kývnete na souhlas. Smějete se. „Radši začnu znovu. Ahoj, nešla bys se mnou někdy na kafe? Třeba příští týden touhle dobou přesně u tohodle stolu?“ Musíte se smát. „Mimochodem jmenuju se ***.“ Šli byste na kávu s psychopatem?

Omlouvám se za ty řeči

Název stoprocentně platí. Dělám to nerada, ale v rámci deníčkového příspěvku ve stylu "ještě žiju" musím napsat pár slov. Vět. Prostě z osobní potřeby. Takže to klidně přeskočte a zkuste přečíst dřívější články.

Loňský rok jsem přežila díky svým dvěma přátelům. Nejvýmluvnější je věta prohlášená při půlnočním ohňostroji: „Je to jako by všechny ty sračky z celého roku letěly nahoru a tam vybuchly.“
V předsevzetí nevěřím (protože je nikdy nedodržím), ale letos musím sama sobě něco slíbit:
1, Dodržím jednu větu jak nejdéle to půjde.
Protože už to zkouším potřetí, vždycky to tak po dvou měsících vyprchalo, i když jsem si řekla, že to prostě dám. A letos chci něco začít a dokončit to – takže beru plánovač, který jsem dostala od kamarádky a dnes udělám čtvrtý zápis. Zatím končí všechny otazníkem.
2, Nenechám se do ničeho nutit.
Respektive dupnu si a nenechám sebou vláčet. Dlouho jsem vůbec nedokázala říct "ne", naučila jsem se to asi až před sedmi lety. A s tím souvisí třetí bod...
3, Srát na city ostatních.
Moje račí přirozenost je neubližovat lidem, to ovšem i za cenu sebezapření. Chci zkusit být více sobecká. Mluvit, když chci, mlčet, když chci a jak dlouho chci. Když si do mě někdo kopne, kopnout zpátky. Říct něco, i když vím, že to druhého bude bolet. Zkrátka nevidím důvod, proč bych pořád měla trpět jenom já (trpět je silné slovo, ale chápete).
4, A taky ty běžné  věci: nosit více šaty (tolik jich mám ve skříni a nemám odvahu); vrátit se ke svým barvám (oblečení a vlasy); zvýšit si sebevědomí (netuším jak) a jít letos na rande.

A to je prosím vše. Nemyslím si, že 2017 bude nějak výjimečný (nebude), ale aspoň trochu si dělat naděje můžu, není-liž pravda?
Máte taky nějaké šílené nápady?