Romance o prodavačovi

Ještě nemám název, takže píšu první pracovní verzi:

Lada vešla do obchodního centra a rovnou zamířila do svého oblíbeného obchodu s oblečením. Ještě nedávno tu značku nenáviděla, protože tam chodily snad všechny její spolužačky ze školy a kolegyně z práce, a považovala ho za odporně tuctový, ale pak zaslechla rozhovor dvou kolegyň. Mluvily o mladém prodavačovi, který ženám ochotně nosí správné velikosti, zapíná zipy a radí, co k čemu nosit. „Určitě je to gay, ale poradil mi takové vínové šaty s dlouhým rukávem, no ten můj na ně hned zabral...“

Ladě bylo upřímně jedno, jestli je ten kluk homosexuál. Nepotřebovala dělat na nikoho dojem (její poslední milostné dobrodružství skončilo asi půl hodiny po svém začátku). Chtěla někoho, kdo ji bude dělat poradce. S dívkami se nebavila. Považovala je za hloupé a povrchní, ty by ji nikdy nedokázaly dobře poradit. A tak před měsícem přišla, aby mladého prodavače prohlédla.

Poznala ho hned. Upravené světlé vlasy, hladce oholen, nevýrazné oči jako z kamene, široká ramena, ale přesto hubený. Tenkrát za ní přišel, usmál se a zeptal se, jestli potřebuje s výběrem šály pomoct. „A hledáte ji k tomuto kabátu? Jste světlý typ, takže bych radil...“ Strávila s ním tenkrát asi hodinu. Když si zkoušela sukni, donesl ji rovnou i halenku, která podtrhne její barvu pleti. Donesl dvě velikosti, z nichž ji jedna prostě musela být příliš těsná, ale vzala to jako poklonu. „Tak hubená nejsem,“ smála se, když mu naznačila, že ji nezapne přes prsa. Odcházela se sukní, halenkou a dvěma šály.

Byla tady pak ještě dvakrát, ale neměl směnu. Dnes se oblékla pěkněji než obvykle, vzala si boty na nízkém podpatku a jemně se namalovala. Rozhodla se, že ho pozve na kávu.

Karel měl svou práci rád. Líbily se mu hezky oblečené ženy, dlouhé upravené vlasy, pěstěné nehty. Takovým ženám a dívkám rád pomáhal vybrat něco, čím podtrhnout přirozený půvab. Sám o sebe pečoval: pravidelně chodil ke kadeřnici (od patnácti let ke stejné staré kadeřnici do krámu zastrčeného na hlavní ulici), každé dva týdny si stříhal nehty na rukách i nohou. Nosil výhradně košile s dlouhým rukávem nebo jednobarevná trička, jeansy (na podpoření ležérního dojmu) a pohodlné křídlové mokasíny.

V obchodě už pracoval více než rok. Ze začátku ho sice kolegové neměli ráda, především kvůli příliš upravenému zevnějšku a milému chování k zákazníkům („Ten pošuk jim snad ty hadry nosí rád... a ještě se směje těm blbejm fórům těch slepic.“).

I jeho matka byla proti, když se dozvěděla, že její jediné dítě chce odejít z univerzity a vydat se na dráhu prodavače. Byla učitelka a tak svého jediného syna vedla ke třem zásadám spořádaného života: učenost, vzezření, hygiena. Pořádek byl samozřejmostí. Odmala ho brala do divadel (kino pro ní byla pokleslá zábava), četli spolu knihy, pomáhala mu s úkoly, kladla mu na srdce, aby měl vždy ve věcech pořádek a dodržoval každodenní hygienu. Každý víkend docházela do jeho garsonky – oficiálně na návštěvu, neoficiálně chodila kontrolovat, jestli se její Kája nevydal na život zhýralce či dokonce bohéma.

V Karlovi stále přetrvávala zažitá pravidla. Oblečení složené v komíncích, košile na věšácích, spárované ponožky ve spodní polici, trenýrky schované za pyžamy. Ke snídani měl vždy kromě krajíce chleba s marmeládou nebo kaše i ovoce, k obědu si bral vždy i polévku, polovinu večeře tvořila zelenina. V kalendáři měl napsané pracovní směny, data vrácení knih, návštěvy zubaře a narozeniny matky. Měl své zvyky a byl za to rád.

K práci v obchodě se dostal na vysoké škole. Tenkrát studoval společenské vědy a filozofii, chtěl učit na gymnáziu po vzoru matky. Pak ale přičuchl k práci prodavače. Stalo se to už v prvním týdnu brigády. Nadšení z první dlouhodobé práce opadlo, když vedoucí prodejny poslala, aby vrátil nechtěné zboží odložené u kabinek. Karel tenkrát otráveně šel splnit rozkaz, došel k věšákům a začal si ramínka s nechtěnými věcmi věšet na ruku. Vzal do ruky lehké černé letní šaty a strnul. Přejel zápěstím po lehké látce. Byla ještě teplá. Rozhlédl se, jestli ho nikdo nevidí, rychle si k obličeji tisknul látku a nasál tu vůni lidského tepla. Ten večer musel několikrát masturbovat.

Od toho dne chodil ke kabinkám uklízet pravidelně (vedoucí si to mylně vykládala jako pracovní iniciativu). Vždycky se mu podařilo najít alespoň jeden kus oblečení, který byl ještě teplý. Který voněl ženou. Vždy se rychle schoval do volné kabinky a nasával, dokud bylo co. Jednou se při tom spatřil v zrcadle – ve tváři se mu zračila slast, jakou ještě nikdy nezažil. Čichal parfémy i podpaží – zvlášť v zimě, kdy si do svršku ženy v podstatě utřely pot, čichal ke stopám make upu, který zůstával na bílých límečcích. Byly to dojemné relikvie, které pro něj byly stejně vzácné jako pro věřící ostatky svatých.

Za svou první výplatu si koupil ženský parfém, aby si mohl slast přivodit i v pohodlí vlastního pokoje, v bezpečí postele. Ale samotný parfém nestačil. V drogerii poprosil prodavačku, jestli by si ho nestříkla na zápěstí: „Víte, je pro přítelkyni, ale na sobě to nemá cenu zkoušet,“ omlouval zvláštní požadavek s úsměvem. Doma mu ale chyběl ten ženský element, vůně ženy, která přiváděla parfém k životu. Cítil se podvedený. Parfém daroval matce a začal hledat náhradní řešení.

Dokonce si zkusil najít přítelkyni. I to se ale ukázalo... jako hloupost. Měl ji rád, byla milá a někdo by možná řekl, že i krásná, ale Karlovi přinášelo největší potěšení čichat její ještě teplou stranu postele poté, co odešla do školy. Dokonce s ní několikrát spal, ale vždy se těšil jen na to, až se ona pak půjde osprchovat a on bude moct ležet v posteli prosycené feromony a potem. Občas si u něho zapomněla tričko nebo dokonce spodní prádlo, ale ani zdaleka ne tak často, aby ho to uspokojilo. Nakonec se s ním rozešla. Bylo mu to jedno.

O té doby měl jen svou práci. Bral si především odpolední směny, kdy bylo v kabinkách nejvíce rušno. Našel v obchodě místa, kam se schovat, aby ho nikdo neviděl. Šel schovat svetr, který si ještě před chvíli zkoušela malá tlustá ženština a přitom se na chvíli schoval mezi stojany a nasál. Přes své počáteční rozrušení ze své odporné úchylky, jak by to jistě nazvala jeho matka, si nepřipadal jako feťák, ale spíš jako diabetik, který si po malých dávkách dává inzulin.

Lada ho odchytla, když šel vracet boty. Už se těšil, až do nich vjede rukou a ucítí to povědomé teplo, možná dokonce vlhké teplo potu (naštěstí pro něj je podzim, což je nejlepší doba pro koupi bot a člověku se nejvíce potí noha). Nejdřív byl zklamaný, ale když viděl známé tmavé oči a nesmělý úsměv dívky, která si ráda zkouší vše, co ji donese, zklamání bylo to tam.

Prošli obchod, shodli se na několika kouscích, několik Ladě doporučil Karel a šli ke kabinkám. Karel bezmyšlenkovitě nasál vzduch (očekával jemný květinový parfém), ale do nosu mu drze vtrhlo něco jiného. Neznámá vůně. Nebo je to pach? Byl zmatený stejně jako když poprvé přičichl z těm černým šatům.

„Líbí?“ Rozhrnula Lada závěs a stála před ním ve světlých jeansech a zakasanou bílou košilí. „Karle? Jste v pořádku?“

Tázavě se na ni podíval, „Prosím? Ach, sluší vám to, co jsem říkal,“ vydechl. „Neotřelé.“

„Je to jednoduché, to se mi líbí. Tak teď ty šaty,“ zarachotila kolečka závěsu.

Karel jen stál, zíral do neurčita černého závěsu, který se pravidelně měnil na Ladinu tvář vždy s jiným výrazem na tváři, podle toho, co si zrovna zkoušela. K šatům sexy pohled, k svetru milý úsměv. Karel jen odpovídal, jestli ji to sluší nebo jestli to není ono.

Když si Lada vyzkoušela vše a roztáhla závěs, sáhla mu s úsměvem na rameno: „Je vám dobře? Nějak se mi dneska nezdáte ve své kůži.“

„Omlouvám se,“ nasál zase tu podivnost, „já jen že dneska zvláštně voníte.“ Nadechl se, že bude nějak pokračovat, ale nestihl to. Lada se ošila, čichla si k vlasům, pak ke kabátu. Pak najednou na něj vytřeštila oči. Omluvila se, rychle vyrazila k pokladně, zaplatila a odešla.

Ještě pár minut stál na místě a díval se na široký vstup do obchodu, kudy přicházely další zákaznice. Pořád měl před očima Ladinu odcházející postavu, za kterou se táhne ta vůně. Připadalo mu, že je ta vůně viditelná jako v pohádkách a televizních reklamách (většinou spodobňovaná coby ruka nebo stuha).

„Mohu vás poprosit, mladý muži?“ Volala na něho žena z kabinky, slyšel ale až na čtvrté zavolání.

Lada téměř vyběhla z nákupního centra. Měla červenou tvář, slzy v očích a třepaly se ji ruce. Zrovna dneska!  Byla připravená ho pozvat někam na kafe, mohl to být krásný začátek vztahu, mohli spolu bydlet a on by ji radil s oblékáním. A pak by ji požádal ve zkoušecí kabince o ruku a pak by se vzali a měli děti. A vždycky, když by šla nakupovat, by si vzpomněla na svého muže, jak se poznali. Dneska se hezky sladila, namalovala se, udělala si na vlasech lokny (všude píšou, že to působí romanticky) a nakonec se to takhle zkazí!

Kdyby jen zůstala v práci o pár minut déle. Ale ne, ona musela rychle na vlak, aby ji neujel. A pak tam stála patnáct minut, zrovna když z blízkých kuřecích jatek táhl ten příšerný smrad tisíců popravených kuřat. Měla před očima krev, odsekané hlavy a genocidu desítek malých kohoutků. Zrovna dneska musel vanout vítr na nádraží a donést tam ten dusivý pach, který prostoupí všechno. Bez milosti. A ona pak v nejdůležitější den jejího života smrdí jako tisíc mrtvých kuřat! Čpí ji to z kabátu, vlasů i kůže! Co si o ní bude Karel myslet? Že je nějaká špindíra! Už tam NIKDY nepůjde!