Obrazy matematické lingvistiky

Co přinesl první týden nového semestru, respektive co přinesl první pátek (psáno v hodině mat. ling.)

Obraz –  dvě slečny (řekněme 23 let) stojí na chodbě vysoké školy. Jedna malá, tmavovlasá, oděna v zemitých barvách; druhá vysoká, blond, celkově neuvěřitelně světlý typ. Jedna má tvrdý (nebo spíš možná přísný) hlas učitelky; druhá  nesmělý, vysoký hlas, který mívají učitelky SVZ, a přitom bude učit ruštinu. První se jí ptá: už máte menu? Dochází mi, že jsem si pro výstup z asociální skořápky vybrala nevhodné lidi. Budoucí nevěsty. Spustí se samopal obalený v laciné krajce... jídlo? předkrm? ceny. Jako šunková rolky za pade nebo tatarák z uzeného lososa za sto třicet, to je rozdíl! Raut, guláš a pečená kýta. Zase ceny. Šaty (dnes se kupují zásadně přes internet)? Hodně perliček a odstíny bílé, sladěné družičky samozřejmostí. Život je o stejnokrojích –  ty dvě v bílé, družičky ve slonovinové, a já v stejnokroji úsměvu pro debily.

Jedinou věc, kterou nemám ráda více než hipstery (představa toho typu oblečení, world music a přísné veganství) jsou pseudohipsteři. Rozdíl mezi těmito... entitami je, že pseudoh. odsuzují ty ostatní, přičemž se od nich sami liší jen typickým mlasknutím (také ve variantě důležitého pokašlání) na znamení nechuti a pěti body v IQ testu. A někdy i tím veganstvím. Jsou to často ti lidé, kteří spí v hodinách (cviko nebo přednáška, to je jedno) v první lavici, občas pustí ven ono psyknutí nebo prohodí pseudovtipnou hlášku, které se zasmějí 4 lidi. Včetně něho. To v našem případě znamená 50 % osazenstva. A já to můžu jenom přejít a přežít, protože jsem asi ještě větší zrůda, než oni. Něco jako pseudopseudo-, nebo ultra-, nebo anti-  či dokonce euro- whatever. Ale nemůžu si pomoct (ne že bych to nějak moc zkoušela). Nemám ráda stupidní vtipy a lidi, kteří nikdy nebyli outsideři, kteří nemají v očích jiskru zlomu.

Otevírat dveře bez zaklepání se nemá a je k tomu dobrý důvod. Nikdy totiž nevíte, co za nimi může být (to co tam určitě je, víte –  to je prostě prostor). Tygr, vlkodlak, predátor (ten filmový), nebo třeba milá známá tvář s tím nádherným překvapeným výrazem, že jste otevřeli dveře. Ty měkké oči, strniště, pravidelné rysy. Jedinečný úsměv, který... je úplně všechno. A pevné ruce, na kloubech prstů vysušené do krve (namaž si konečně ty ruce!), tak úžasné, když vás chytí. A potom ten zmučený výraz štěněte, za který chcete to monstrum strhnout do svého klína a jen ho hladit a nosit mu kávu a sušenky, vyzout mu boty (které jsou tak úžasné, že jsem je už čtyřikrát pochválila) a nechat ho spát. Nechat si odumřít nohy, jen to monstrum nevzbudit. A to všechno jen kvůli nádhernému výrazu tváře. Poučení: naučte se klepat!

A nezapoměňte na zivot-cyklonu.blogspot.cz