Bosý

Starší věc, ale chtěla jsem to pustit ven... kdyby byl (velkou náhodou) zájem, udělala jsem ještě jeden blog (vlevo v liště je odkaz), kam budu psát rádoby deníček. Zatím je tam teda jen jeden kratší výlev, psala jsem ho trochu na sílu, takže nečekejte nic... srdcervoucího. Děkuju, že tu občas zajdete... a už jde Bosý:

Byl to blázen. Opravdu blázen, ne jako já, Kostka a Frak. Přivezli ho na konci letošního léta. To znamená, že je tady už půl roku. Za tu dobu vůbec nezaznamenal, kde je... šťastný to člověk.

Vždycky, když vedou někoho nového, posadí nás na židle do kruhu jako při skupinovce. Jednu židli nechávaj volnou – to pro toho nováčka. Když tenkrát přišel Bos (tak jsme mu s chlapama začali říkat), způsobil hned rozruch. Sestra Helena mu řekla, aby si sedl, ale on ji s úsměvem odpověděl: „Děkuji, nic nepotřebujeme. Zatím nashledanou.“ a odešel do prostoru. Sundal si sako, takové nóbl tmavě modré, a položil ho na židli. Pak si zul boty a začal se procházet. Pořád si něco mumlal. Mohli jsme se smíchy potrhat, jak se ho sestry snažily dovést k nám a usadit ho. A on se vždycky usmál a zopakoval, že nic nepotřebují, že se uvidí při večeři. „Asi schizofrenik.“ prohlásil Kostka.

Trvalo tejden, než si na něho skoro všichni zvykli. Jediné, co vždycky šlo slyšet, bylo naše nadávání u karet, teď se ale přidal hlas sester „Pane Procházka, nezujte si ty boty. Nastydnete.“ pak mu nazuly pantofle, ale než došly zpátky do své kukaně, zase si je zul. Opakovalo se to tak šestkrát denně. Třikrát po ránu a třikrát odpoledne, když se vystřídaly směny. Náramně jsme se při tom bavili. Hodně z nás se ze začátku snažilo dělat problémy, ale Bos to dělal v podstatě nevědomky. O to to byla větší sranda.

Po tejdnu mě to jeho neustálé přecházení z jednoho koutu do druhého začalo rozčilovat. Hodil jsem s kartama o stůl a šel za ním. „Nazuj si ty boty a sedni si na chvíli!“ řekl jsem rázně, „Nebo z tebe zešílím, chlape!“ a ostatní se začali smát, protože říct něco takového v blázinci je opravdu ironie.

Bos se na mě nenuceně usmál: „Voda je dneska skvělá, že. Byl jsem tady se ženou i loni, ale to bylo na koupání příliš chladno.“

„Co to meleš?“ zvýšil jsem hlas.

„Agáto! Ahój!“ začal zběsile mávat rukou. „Je to zdatná plavkyně. Plave až dozadu k bójím, víte.“ Dál mával a usmíval se jako sluníčko.

„O kom to mluvíš? Tohle je stěna,“ začal jsem rukama plácat do stěny před ním, „vidíš, idiote? Stěna!“

„Ano, komáři jsou opravdu otravná verbež.“

Zíral jsem na něho s otevřenou pusou. Neměl jsem šajn, o čem to mluví. Komáři? Byla půlka prosince!

„Rád cítím písek mezi prsty. Četl jsem dokonce jeden článek, kde se psalo, že je to dobré na chodidla. Kvůli kůži, víte? A mě osobně to uklidňuje.“ díval se na své bosé nohy na bílém linoleu a slastně stiskl palce. Nadechl se zhluboka, jako by ve vzduchu bylo cítit něco jiného než dezinfekce.

V ten moment ke mě došla sestra a nařídila mi, abych si šel raději sednout.

„Sedněte si hezky do kruhu, pánové, začneme se skupinovou terapií o chviličku dříve.“ Pokusila se o upřímný úsměv, ale všichni tady víme, že usmívat se na bandu bláznivých trosek nejde. Každé sestře vydrží upřímný úsměv maximálně tejden. Rekord drží sestra Helena, té to prý vydrželo tejdny dva, ale potvrdit to nemůžu, tenkrát jsem tady ještě nebyl.

Všichni jsme se posadili, samozřejmě kromě Bose, ten pochodoval napříč místností a mumlal si něco o hebkém písku a křiku racků.

Po mojí levici seděl Tolkien (to je ten profesor, který si nepamatuje jméno své manželky a říká ji Lúthien). Nechápejte mě zle, než se zbláznil, mohl to být fajn chlap, ale teď mu zpod vousů jsou slyšet jen divné bručivé zvuky. Raději sedím vedle někoho, s kým se dá mluvit.

„Všimla jsem si, že někteří z vás si začali víc všímat pana Procházky.“ začala sestra opatrně. „Než tedy začneme naše sezení, vysvětlím vám, co se panu Procházkovi stalo.“

Kostka, sedící po mé pravici, mě loktem šťouchl do žeber, jako že tím myslí hlavně mě. Jako by mi to samotnýmu nebylo dost jasný.

„Pan Procházka byl se svou manželkou na dovolené u moře,“

„Agáta! Tak se jmenovala, sestro.“ skočil ji do řeči Práskač.

„Ano, pane Kaličko,“ věnovala mu za to sestra ostrý pohled. „Bohužel jeho manželku chytla ve vodě křeč a utopila se. Její manžel ji viděl ze břehu, ale nemohl pomoct, protože je neplavec.“ Soucitně se podívala na Bose. Byl to po dlouhé době první upřímný soucit, který projevila. „Její smrt nedokázal překonat...“

„A ruplo mu z toho v kouli.“ prohlásil fenomenálně Frank.

„To se s ním můžeš skamarádit, Lišáku.“ zasmál se na mě Práskač.

Dřív než jsem mu něco stihl říct (nebo se natáhnout a jednu mu vrazit), promluvila sestra Ivetka: „Proč myslíte, že by si rozuměli?“

„No...“ schoval Práskač hlavu mezi ramena a zašilhal na mě, „Protože jejich... manželky... obě se utopily.“

„Ale já té nevěrné čubce schválně zatlačil hlavu pod vodu!“ vykřikl jsem na něj, až se lek a schoval hlavu mezi ramena ještě víc. Ale dobře mu tak, neměl to vytahovat.

„Gratuluji, pane Ryšavý!“ zatleskala sestra, „Právě jste poprvé přiznal, že jste opravdu vaši ženu zabil.“

Jo, skvělý úspěch, říkal jsem si v duchu a zatímco ona začala plácat něco o důležitosti přiznání si problému a uvědomění si vlastních chyb (jako z nějaké příručky), já v myšlenkách směřoval k Bosému.

Jaké to musí být, mít věrnou milující ženu. Ženu tak úžasnou, že se po její smrti muž zblázní a chodí po společenské místnosti nejmenovaného blázince pořád sem a tam. Jaké to asi je, celý den chodit bosý od stěny ke stěně, mávat vidině a užívat si pocit písku mezi prsty. Poslouchat racky. Jaké štěstí má muž, který chodí po linoleu obklíčeném čtyřmi stěnami, a slyší racky a mezi prsty na nohou cítí drobné zrnka písku.