První noc v novém bytě

Seděl jsem v kuchyni na barové židli a zíral jsem na tu malou chlupatou potvoru přede mnou.

Klára si vesele běhala po bytě,očichávala můj koš na prádlo, odpadkový koš, boty, záchodové dveře, pak se vrátila na chodbu, popadla mokasínu, přiťapkala si s ní do kuchyně, lehla si a začala ji labužnicky okousávat. Ani jsem neprotestoval. Přísahal bych, že se usmívala.

„Tak tady teď asi budeš bydlet se mnou, že?“

Klára spokojeně mlaskala. Asi to byl souhlas.

„Víš, já úplně nemám čas na psa... nebo na cokoliv, co se jako pes tváří. Žrádlo i seženu, ale úplně nevím, jak to uděláme s venčením. Víš, já jsem docela vytížený člověk,“ pokrčil jsem omluvně rameny.

Další z pokusů

Žijeme ve světě, který už je téměř oproštěn o tajemství a zázraků. Protože kdo by jim věřil. S posledním kouskem dětské nevinnosti nás opouští schopnost vidět nestvůry v tmavých koutech, rozeznat jejich kroky ve zvuku šumícího listí a cítit jejich smrdutý dech mezi kanály za nízkého tlaku vzduchu. A přece s pořád jsou.
Filip byl úplně normální člověk s úplně normální prací, který žil v úplně normálním bytě v téměř normálním městě. Téměř banální shodou okolností našel jednu říjnovou neděli jednu dávno zapomenutou nestvůru, démona. Za svůj, úplně normální, život poznal několik lidí, kteří tvrdili, že potkali svého démona. Někdo ho našel na dně lahve, někdo pod lemem sukně kolegyně z práce, někdo v lednici. On našel démona v bytě pod ním.