Další z pokusů

Žijeme ve světě, který už je téměř oproštěn o tajemství a zázraků. Protože kdo by jim věřil. S posledním kouskem dětské nevinnosti nás opouští schopnost vidět nestvůry v tmavých koutech, rozeznat jejich kroky ve zvuku šumícího listí a cítit jejich smrdutý dech mezi kanály za nízkého tlaku vzduchu. A přece s pořád jsou.
Filip byl úplně normální člověk s úplně normální prací, který žil v úplně normálním bytě v téměř normálním městě. Téměř banální shodou okolností našel jednu říjnovou neděli jednu dávno zapomenutou nestvůru, démona. Za svůj, úplně normální, život poznal několik lidí, kteří tvrdili, že potkali svého démona. Někdo ho našel na dně lahve, někdo pod lemem sukně kolegyně z práce, někdo v lednici. On našel démona v bytě pod ním.Volný den chtěl původně strávit četbou a pitím čaje (nebo něčeho jiného, hlavně že to bude v hrnku), ale při pokládání hrnku si polil knihu. Došly mu cigarety. Při cestě do trafiky mu lezly do cesty snad všechny kaluže světa. Uklouzl na ptačím trusu, skončil na čtyřech. Koleno si umazal snad bahnem. Při podpálení první cigarety si propálil kabát. Začalo pršet. Když došel zpět k domu, nechtělo se mu vůbec nic, už uvažoval, jestli se s ním nezasekne výtah nebo…co by se ještě mohlo stát?
Z okna pod jeho bytem vycházel kouř. Samozřejmě.
Moc dobře věděl, kdo žije pod ním. Chlap, kterého před dvěma lety opustila žena, se svou věrnou dlouhosrstou čivavou. Nechala mu ji žena. Filip nevěděl, jak se pes jmenuje, chlap ji lásky plně oslovoval Kláro, ty kurvo uštěkaná, podle své opustivší manželky. Neustále chodil nadraný a občas si někde zabouchl dveře (dva týdny zpátky), usnul na schodech (deset dní zpátky) nebo prostě nechal psa vydělat se na chodbě (předevčírem, přízemí).
Filip rezignovaně vyšel po schodech do třetího patra, rozhodl se, že výtah opravdu nebude riskovat. Zazvonil a čekal. Ozval se jenom Klářin štěkot. Zazvonil znova, počkal pět sekund a pokus opakoval. Málem se v tom rytmu ztratil. Někdo mu zaťukal na rameno.
Ten pohled ho vyděsil.
Uhranuly ho stařecké oči, které vpíjely celé jeho bytí, všechnu jeho životní energii. Zbytek těla jako by se vpíjel do okolí. Cítil povědomý kyselý zápach zvratků a prostředku na desinfekci toalety. Bytost k němu mluvila hlasem, který kdysi pravděpodobně byl melodický a občas možná dokonce sexy, ale teď, po tisíci cigaretách, zněl jako struhadlo na brambory. Zvuk mu projel hlavou a nebyl nejdříve schopen zachytit smysl těch slov. „Už jsem volala hasiče. Za chvíli jsou tady,“ usmála se a pohladila ho po loktu. „Taky mě to vyděsilo, šlo nám to přímo do dětského pokoje.“ Automaticky ji to odkýval a zamával tříletému špuntovi, co se držel máminy sukně. „Počkáte tady na ně? Já mám na sporáku večeři.“ Znovu to automaticky odkýval a hned se za to začal nenávidět.
Hasiči opravdu přijeli asi po pěti minutách. Parta heroicky namakaných tatíků, kteří se rozhodně nepodobali borcům s vánočkami, které viseli v předsíni bytu jeho matky („Bylo to na dobrou věc, jinak bych si to nekoupila,“ což by ji věřil, kdyby se čtvrt roku nesekla na únorovém chlapci).
Po otevření dveří se z bytu vyvalila trocha dýmu. Pochvíli vynesli souseda jen v červených trenýrkách.
Soused zase zapomněl něco na sporáku.
Za chvíli začala šířit informace, že se nadýchal kouře a bude muset do nemocnice. Blázen starý.
„Žije s ním ještě někdo?“ zeptal se jeden z hasičů.
„Jenom Klára.“
„Žena?“
„Ne, Klára je pes, taková uštěkaná…potvora,“ usmál se Filip.
„Chlapi je tam někde pes?“
Klára byla záhy objevena v koupelně. Ten idiot ji nechával zavřenou v koupelně ve vaně. Tím byla objasněna záhada, že se její štěkání rozléhá po celém domě.
Jeden z hasičů vyšel z bytu s chlupatým uzlíkem v rukou a vrazil ho Filipovi. „Postaráte se o něho, než se pan, píčo on tu nemá jmenovku? No prostě než se vám vrátí soused, že jo.“
„Ne,“ zaprotestoval Filip.
„Super,“ usmál se hasič, poplácal ho po rameni a podezřele rychle se vrátil do bytu.
Filip se zadíval na Kláru a čekal, že mu dá vesmír zase nějaké znamení. Třeba že se pes podělá. Ale nic. Pes vesele hltal vzduch a tvářil se jako dítě, kterému má další kolo na kolotoči zaplatit strýček. Co na plat. Se psem v podpaží se vrátil do svého bytu. Na cigaretu už neměl chuť. Sedl si rezignovaně na gauč a sledoval Kláru, jak si všechno očichává. Po chvíli se postavila před něj, jako kdyby se ho ptala, jestli má nějaký plán nebo tady jen budou sedět a čumět na sebe.
Sundal si ponožky, udělal z nich kuličku a hodil ji do chodby.
Klára ho stále hypnotizovala očima.
„Takže aportovat neumíš? Ok. A něco jiného umíš?“ zeptal se naivně. Klára místo odpovědi otočila hlavou o tři sta šedesát stupňů.