Občas
mám pocit, že všední život.. nebo jak to jinak říct.. prostě to, že jdete do
práce, jdete pro něco k jídlu, vaříte, uklízíte a mezitím čtete, aby si
vaše hlava řádně odpočinula… člověka duševně strašně vyčerpává a v té všednosti
se pak rozpouští vaše osobnost. Tedy alespoň ta část, která se vám zdála
zajímavá. Všechny ty slovní obraty a myšlenky, které normálně vnímáte a snažíte
se je zasadit do kontextu něčeho, co je pro vás důležité, ačkoli je to opravdu
důležité jenom a jenom pro vás, ale koho to ku*va zajímá, prostě vás to uklidňuje
a najednou to je nějak mimo. Slova, která z vás jdou, zní strašně strojově
a neupřímně (ne, to není ten firemní žargon), to je to, že když vidíte venku
naprosto krásnou mlhu, tak jediné, co vás napadne, je „Londons fog“ přesně tak,
jak to řekl Vincent Price. Bylo by velice, opravdu velice hezké, kdybyste se
zase dokázali ztratit ve slovech… jenom proto, že můžete. Jenom za tím účelem
si nasadit sluchátka a jít se projít do ztracena, kde možná potkáte nějakou zrůdu,
která vás zkusí sežrat nebo alespoň z vás dostat duši (ideálně hlubokou
ranou v hrudníku). Choulit se do kabátu jako do druhé kůže a těšit se, až
přijdete domů, kde ze sebe obě ty kůže strhnete a budete obnažení ve své
démonické nicotnosti jako v den, kdy jste se prorvali na tenhle nádherně
bezbožný svět.
Vychovat
démona není úplně jednoduchá věc, ale dovoluji si tvrdit, že se to mým rodičům
podařilo docela dobře. Jsou tak jisté věci, které se změnit nedaly – jako to,
že démon bude vždycky vyvolávat odpor, zvláště u citlivější bytostí jako jsou
děti (ano, na základní školu všichni rádi vzpomínáme) a kdejaké citlivé
éterické bytosti. Druhou věcí je přirozeně škodolibá osobnost, se kterou sice
rychle najde přátele (na první dojem to působí docela sympaticky a vtipně) ale
také o většinu stejně rychle přijdou (když se škodolibost obrátí proti nim). Moji
rodiče ve mně také mimořádně úspěšně potlačili chuť vraždit. Dělám to nyní
pouze v myšlenkách a dokonce i maso si dopřávám jen jednou nebo dvakrát do
měsíce. Nadále vzbuzuju u lidí nelibost, často hlavně svým projevem a do jisté
míry i tělesností. Nevím jak to popsat… dívají se na mě jako na sliz v plastovém
kelímku, jako ty pro děti. Jako by tušili, že i když se na první pohled znám
pevná a že mám běžný známý tvar, kdyby mě trochu zkoumali, zjistili by, že
nemám žádnou pevnou strukturu. Komentářů na to, že každý člověk má podivnou
blemcavou strukturu, když ho otevřete, se zdržte. Nemáte nejmenší ponětí.
Energii
čerpám také z toho, že neustále vytáčím lidi. Našla jsem si práci, která
mi to umožňuje. V podstatě teď existuje asi 250 000 lidí, které můžu
svou existencí srát. A to je zatraceně dobrý pocit. V současné době
dokonce nežiju sama, což považuju za jeden ze svých největších životních
úspěchů. Původně jsem si myslela, že jde o mě podobnou entitu. Ale je to lepší.
Moje láska se nachází na opačném konci spektra. Přes všechna očekávání je to
dokonalé. Někdo, kdo je neskonale dobrý, i když už kvůli tomu trpěl a dělal
fakt špatné rozhodnutí, které ho stejně nakonec přivedly… na světlo. A někdo,
kdo je ve své podstatě špatný a vlastně mu to vůbec nevadí, a snaží se být tou
nejhorší dobrou verzí sebe sama. Dejte to dohromady a ono to funguje. Tak nějak
mi to připomíná to, co se vždycky říká a asi všichni to považujeme za klišé –
světlo není bez tmy, bílá bez černé, láska bez nenávisti, kočky bez psů a
špagety bez lasagní.
Jenom
vsuvka. Co ve vás vyvolává spojení: Teplo rodinného krbu. ? Pohodlí a teplo,
které vychází z úporného zápasu látkové proměny. Agresivita jednoho živlu
vůči nejryzejšímu produktu živlu jinému. Člověk zahříván soukromou apokalypsou.
Ovládnutí a zkrocení pekla. Mikrokosmos zmaru. Potěšení z utrpení. Čirá
fascinace řeřavými uhlíky. Ano. To přesně chci. Teplo rodinného krbu.
Žádné komentáře:
Okomentovat