Nedávno mi bylo řečeno, že pokud má člověk nějaký autorský blok, pomáhá psát v Comic sans. Což mi připadá nějak logické, protože když píšete v Comic sans, připadá vám to, že ty slova nemůžete myslet vážně – never in a milion years – takže je vlastně jedno, jakou sračku píšete. Takže jsem si řekla, že to zkusím.
Letos jsem si řekla, že budu psát hodně, protože k tomu mám naprosto ideální podmínky a přibylo mi i pár zkušeností v lidskosti. A navíc tady máme pandemii, která dává tolik tvůrčích impulzů, že múzy tancují jako splašené (kdo ví, co si šlehly). Ale ne. Myslím, že tohle je první souvislejší text letošního roku, ačkoli jsem se při dovolení v Řecku rozhodla zkusit psát – s papírem a tužkou – v ulicích a strašně mě to bavilo. Řecké výplody přineseme v příštím vstupu.
Letos dokonce
nepíšu ani obrazy, které běžně považuju za své psací minimum. Ale od ledna v práci
neustále buším do klávesnice a celá moje slovní zásoba se smrskává na fráze a
naučené formule, které teď představují jednu z mála jistot v nepředvídatelném
světě. To říkám jako ospravedlnění vlastní nečinnosti. Děkujeme za pochopení a
doufáme, že naše vyjádření přijmete s pochopením.
V hlavě si
během (ne, nepoužiješ už slovo „letos“!) období nečinnost blesklo několik
nápadů, které už asi nikdy nerozepíšu. Někdy v dubnu jsem jela tramvají do
práce a napadla mě krásná řeč Alberta – motivačního řečníka, který učí lidi
přijmout to, že jsou obyčejní, nemusí mít žádný mimořádný talent a jejich děti,
které jsou přeci jen do jisté míry determinované vloženým genetickým
materiálem, nejsou géniové. Část z nich by asi ani nedovedla správně
vyskloňovat „génius“. Upřímně mě na chvíli napadlo, že změním kariéru a zkusila
bych něco takového dělat. Pravděpodobně by mi za to nikdo nechtěl platit, ale
pár lidí vyvedených z bludu by bylo dostatečnou odměnou. Účty by mi to
nezaplatilo, ale mohla bych dělat, že aplikuju heslo své, že nebudu své
vzdělání využívat pro pomíjivost peněz či slávy.
Druhá myšlenka byla už roky a roky stará. Napadla mě, když
jsem byla v deváté třídě základní školy – povídka o dceři majitele
pohřebního ústavu. Tatínek krachuje a dcera se mu rozhodně vypomoct. A jelikož
mi v té době bylo 14, byla by ta dcera samozřejmě ještě v podstatě dítě.
V alkoholovém opojení jsem ten nápad řekla svému druhovi (to pojmenování
je strašné, ale je to nás inside joke) a dostala jsem sprda, že jsem to
nedodělala. Well, fuck… more wine, please.
Poslední mě napadl v kontextu pandemie. Jeden z milionů
možných příčin vzniku celé pandemie, tak švihlý a zlehčující celou situaci, že
bych to mohla psát jako terapii a mohla bych se u toho náležitě bavit. Ta idea ve
mně ještě úplně neumřela, až umře, napíšu vám tady o ní. Je jako perličku.
A tím už pro dnešek končím, protože. . .
Žádné komentáře:
Okomentovat