Očista

dneska to bude poněkud kratší. Vadí mi to? Jo, chtěla bych dodržovat svých 8-12 řádků. Ale co, potřebuju to ze sebe dostat.

Rána bývají krásné. Růžové svítání, jako by všechno mělo novou šanci. Nová neděje, že vše bude vypadat trochu lépe. A nakonec je všechno stejně ošklivé. Ale ta chvíle, kdy je za oknem všechno zalito měkkým světlem a obloha je růžová (což se k lednu vůbec nehodí)  je fajn. I když to potom někdo zkazí. Slovem. Ksichtem. Nedej bože obojím.

Pověry o tom, že ženy začnou v jistém věku bláznit a chtějí se hned vdát a rodit a jít na plastiku (nebo si alespoň koupit krém proti vráskám a červené boty), není jen pověra. Vážně to existuje. Proto pak pijeme panáky v kavárně (předražené!).  Hrají se hry na téma kdo je na tom hůř,  a vytahují se trumfy. Kdyby jen viděli moje karty…

Snažím se nenávist přebít hudbou. Něco jsem objevila. Něco je staré. Něco je prostě zjevení. A pak zjistíte, že i ty písničky ve vás vyvolávají neuvěřitelnou chuť po očistě. Jako je ten film. Jít, zabíjet, se sluchátky v uších (scéna jako ze Guardians of the Galaxy). Jen ta představa, kolika lidem bych mohla ublížit. Já, taková mírumilovná.

Strašně moc chci psát poezii. Ne že bych si myslela, že budou dobré. Jen terapie. Zápisník, a vlastně všechny potřebné věci, jsou ve vedlejším pokoji. Už nějakou dobu si chci hrát se slabikami a pojmenovat pár zrůd. Vyplivnout metaforu, co mám na jazyku, ale nic. Ono elektronicky se básně psát nedají. To nemá duši. Počítače zabíjí básně.

Vlakové obrazy

tak snad alespoň jeden příspěvek měsíčně... začínáme. Leden je hektický, na kolejích, na nohou, na hlavu. Takže vlakové obrazy (jeden, přiznávám, je spoludílem mé starší sestřičky). Ale dneska jen dva, nemám sílu (too weak to survive).

Kdybych někdy psala něco o cestě do vesmíru, vypadaly by kosmické lodě jako vlaky. Je to šíleně zvláštní pocit, sedět pohodlně vsáknutá do sedačky (ano, i v našich vlacích se občas dá sedět pohodlně) a pozorovat, jak se všechno kolem proměňuje, přičemž kabina lodi je neměnná. Sedněte si a zaměřte se očima na prostor na dveřmi. A za okny se míhá les, města, cokoli, stejně jako by tam mohla být věčná noc, v dálce by byly vidět hvězdy, možná by spadla kometa. A možná by smetla zrovna naši raketu. Nutností jsou, samozřejmě, sluchátka. Protože sedět v raketě, která dělá zvuky jako vlak, by nebylo příjemné. A proto se vždycky nosím sluchátka. Dokonce se mi kolikrát už ve vlaku ani nechce číst. Protože jak často má člověk šanci proletět se vesmírem.

Při četných výpravách za nedobrodružstvím se dostanete na zvláštní místa. Jednou je to dimenze zubatých sviní, které dělají v hlavách zmatek, jindy mrazivá pustina plná tisových nestvůr. Dnes to byl desátý kruh pekelný (taky jsem myslela, že jich je devět, ale chyba lávky). Všude je modré nebe, ale do tváří štípe mráz, člověk je obtěžkán špatnostmi v podobě zavazadel. Hle, batoh nedokončené práce. Onde vak s oděvy, symbol neskromnosti a chamtivosti. Hle, schody. Skluzavka satanova. Navíc pokryta ledem, sysifovská práce může začít. Za co to všechno? Za nějakou hovadinu. Za nepopřání hezkého dne pánovi před třemi dny? Za lhostejnost. Za zabíjení kuřat. Když člověk projde stezkou, ocitne se v chladné, světlé místnosti. Nádražní čekárna. Zpoždění pět hodin. Na lavičce sedí zakladatel KFC a konstatuje: „To je ale pech.“